Jak se děti učí lhát nebo bát

Když se dítě narodí, neumí nic. Má jen základní instinkty.

K těm ale nepatří lhaní. Kde se tedy v dítěti bere lež, nebo naopak strach mluvit?

Rodiče by rádi slyšeli, že za to nemohou. Že na vině je hlavně někdo jiný než oni. Že ten „spratek“ to už měl v genech (ale ne po nich), že to během života někde pochytil (ale ne u nich), že to je JEHO hlavou, JEHO špatností, JEHO chybou. Avšak ve všech případech je jen přání otcem myšlenky. Lež, stejně jako strach mluvit, má totiž v dítěti jasný původ.

Když jsem Vánoční Speciál otevíral příběhem kluka, který si kvůli přístupu svých rodičů chtěl sáhnout na život, šlo jen o jeden z mnoha případů, kdy si rodiče neuvědomují dosah svého toxického jednání. Nechtějí své dítě ničit, a přesto ho ničí. Chci, aby jim to došlo. I proto se tématu dětí věnuji nejen v knize Čtyři prány štěstí (v části Plevel, která je celá o negativních vzorcích z dětství a jejich odstraňování), ale i v Řešidle, svých podcastech, kterými každý všední den odpovídám na Vaše konkrétní otázky, jež Vás tíží. Jako dnes.

Dostal jsem totiž od jednoho čtenáře tento dotaz: „Petře, jako táta se trápím. Mám dvě děti a ženu, která často zvyšuje hlas. A mnohdy zbytečně. Co jde s dětmi řešit klidně, ona řeší až hysterickým křikem. Může toto její dlouhodobé působení mít souvislost s tím, že první dítě nám začíná lhát a druhé začíná mít tik, třas končetin a prakticky nemluví?“

Opravdu jsi tak slabý, že vůči dítěti potřebuješ uplatňovat násilí?

Křik na člověka obecně je forma násilí. Nutkání křičet má ten, kdo vnitřně ví, že něco není schopen vysvětlit klidně

Ten hlas zvyšuje proto, že vědomě nebo podvědomě ví, že větší důraz nebo větší násilí potřebuje, že se bez něj neobejde nebo neprosadí. Že je v komunikaci natolik slabý, neschopný, zoufalý – on to ví, proto to dělá. Něco chce a ví, že toho jinak nedosáhne.

Křičet na člověka je jako vložit si do pusy zbraň a jejím prostřednictvím hrozit či vydírat, protože vím, že bez zbraně ten druhý nebude dostatečně poslouchat, nebude mi po vůli, já to vím, a tak musím toho druhého k něčemu donutit násilím. Jako při přepadení.

A nyní to hlavní: důvod, proč mluvíme o násilí. Křik je totiž metoda působení bolesti.

Opravdu musíš působit bolest?

Výchova bolestí je běžná u řady rodičů.

Když malé dítě tlučou, protože je neposlouchá, fyzickým násilím ho chtějí donutit, aby je poslouchalo. Hned si vysvětlíme, proč používají právě bolest.

Křik je to samé, jen netělesného charakteru. Křik je psychické násilí. Ale podobně jako fyzické bití způsobuje bolest. A o to těmto rodičům jde.

My všichni se totiž přirozeně vyhýbáme bolesti. Tento instinkt v sobě máme odpradávna. Je součástí vůbec nejstarší části našeho mozku. Tato část je stará zhruba 500 milionů let a byla tu dávno před námi. Tuto část měli v hlavě plazi, proto se jí říká plazí mozek. Když zadupete na hada, tuto část mozku pochopíte. Had, když se lekne, buď útočí, či uteče, anebo strne. To je jeho i náš základní instinkt, ta nejpřirozenější reakce, kterou máme.

Plazí mozek v dítěti

Všichni v sobě máme plazí mozek. Evolučně byl následně rozvinut o mozek savčí, který pouhý pud doplnil ještě o emoce, a poté o ještě větší mozek lidský, doplněný o rácio.

V malém dítěti však můžeme pozorovat „hádě“. Když na dítě zakřičíme, obvykle sklidíme tři možné reakce. Buď na nás dítě taky zakřičí, ale to už bývá starší, musí být starší, aby se toho odvážilo. Do té doby má strach, ví, že mu za tuto reakci „útoč“ můžeme natlouci, tedy zase způsobit fyzickou bolest. Proto malé dítě neútočí. To až později, tuhle reakci si schová na dobu, až bude silnější. A tak zbývají pouze dvě možné reakce.

Hadí útěk

Ta první: Když na dítě zakřičíme, uteče. Emočně uteče. Nejen fyzicky, že by se zavřelo ve svém pokoji. Ono uteče svým postojem. Příklad: Přijdeme domů, najdeme nepořádek. Na své dvě děti zařveme, kdo to udělal. Viník, který má zkušenost s bolestí, pomyslně uteče. Protože se bojí bolesti, která mu v hlase hrozí, v obavě z bolesti způsobené výpraskem zalže. Řekne: Já to nebyl! Ne proto, že to dítě je lhář, ale proto, že se bojí bolesti.

To dítě není zlé, to my jsme v té chvíli zlí. Ono věří, že když se nepřizná, nebude následovat bolest. Ano, dítě intuitivně utíká od bolesti. A tak se, je-li při něčem přistiženo a hrozí-li bolestivý trest, naučí lhát. Ne proto, že mu to něco dobrého přinese, nýbrž proto, že mu to nepřinese něco špatného – bolest. Možná. Pro dítě je to jediná šance!

Hadí strnutí

Anebo je tu poslední možnost. A tu musím ještě více uvést:

Útok nebo útěk, které jsme si doposud popsali, jsou aktivní projevy. Projevy takzvané externalizace. Dítě hrozbu bolesti neumí snést, nechce se s ní smířit, a tak nějak jedná. Navenek jedná. Externě jedná. Had aktivně zaútočí, nebo aktivně uteče.

Anebo – strne. Strnutí není projev externalizace, ale internalizace. „Hádě“ hrozbu bolesti, která přichází v hlase, internalizuje, potlačuje do sebe. Navenek nijak nejedná, jen mlčí a uvnitř trpí. Tady začíná trauma dítěte, o kterém nikdo venku nemusí mít ani potuchy.

Bolest je totiž energie. Pokud ji absorbujeme do sebe a dostatečně ji nekompenzujeme, to znamená nevyřveme se z ní (útok), nebo jinak nevysmekneme (což je útěk), potom v nás tato negativní energie zůstává, hromadí se tam a ničí naši mysl, sebevědomí, náš vnitřní balanc, naši pohodu, náš spánek, naši schopnost jíst, naši chuť žít – pak přicházejí různé negativní tělesné projevy, bolest hlavy, slabost, úzkosti, deprese. To všechno jsou projevy internalizace, tedy potlačování negací v sobě neboli hadí strnutí.

Varovné znamení pro rodiče

Všechny tyto negativní důsledky by si křičící rodiče měli uvědomovat.

A pokud si to neuvědomují, tak tím dávají najevo, že vlastně nevědí, co činí.

Že možná sami mají v sobě potlačenou bolest nebo slabost třeba z práce nebo z jiných kolabujících vztahů. V nich, když nejsou šťastní, strnou, neodváží se útočit (na šéfa) nebo utéct – a pak si to kompenzují třeba doma, na dětech, na ty řvou, neboť jednak potřebují kompenzovat hořkost v sobě, a jednak děti jsou nejsnadnější terč. Děti se nemohou bránit, jsou slabší, a navíc násilí na dětech se nejsnadněji skryje. Skryje se za tvrzení, že to dítě zlobilo, a tak se bít, nebo se na něj křičet. Přitom to vůbec není o dítěti. To „neposlušné“ dítě nespadlo z nebe, je produktem svých rodičů, už od narození, od početí. Je jejich kopie, respektive kopie prostředí, ve kterém ho nevšímaví rodiče nechají ladem. A pak se to dítě přirozeně chová tak, jak vidí kolem – jak se pro něj stane normálním.

Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí nebo ve Vánočním Speciálu, kde ukazuji řešení konkrétních případů, za každým člověkem je zkrátka příběh. Jeho jednání má nějakou příčinu. Jde jen o to, zda si ji dokáže uvědomit. A přitom by to nemělo být tak těžké…

Předávání zla

Pokud jeden rodič afektovaně křičí a druhý ví, že je to chybné, pak zjevně problém není v dítěti, ale ve slabosti jednoho z rodičů, který tam, kde jiný dokáže věci řešit v klidu, toho evidentně schopen není. Pak ovšem potřebuje řešit to, co ho ke slovnímu násilí vede. Například zvyk agresivně zacházet se svou slabostí. Zvyk, kterému tohoto rodiče někdo mohl naučit – třeba zrovna v jeho dětství. A pro něj je to od té doby normální… 

Tak jako se to posléze normálním stává i pro ty děti. Ty děti, které pak budou normálně lhát, nebo se normálně třást. A už si ani nebudou pamatovat, jak toto normálno vzniklo.

Prosím, zkusme si připustit, že kdykoli křičíme na člověka, může to být naším zoufalstvím i naší slabostí. Křičíme, protože víme, že to klidem nezvládneme. Není to o druhé osobě. Je to o nás. Ale té druhé osobě, třeba dítěti, tímto způsobujeme problém. Stejně jako tu slabost, kterou máme nyní v sobě, způsobil někdo nám.

Jestliže komunikujeme s dětmi, a nejen s nimi, přemýšlejme, jakou energii předáváme. Ta energie, kterou ve formě komunikace předáváme, totiž svědčí o energii, kterou máme v sobě. Vypovídá o nás. O problému, který potřebujeme řešit. Jinak se ho nezbavíme.

  • Jak pracovat na budování rodiny i sebe sama? Věnuji tomu své knihy, které jsou určeny každá pro jinou konkrétní situaci.
  • Zamýšlíte darovat mé knihy pod vánoční stromeček? Dovolte mi, prosím, vepsat do nich osobní motivační věnování obdarovanému. Více o této možnosti zde.
  • Vánoční Speciál jako akutní emoční pomoc blízkému člověku, který potřebuje v dnešní složité době zlepšit emoce a myšlenky, zklidnit a motivovat, přidáte do svého vánočního balíčku zde.

© Petr Casanova 

Top
Shopping Cart
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]
[class^="wpforms-"]