Muž se po smrti ohlíží za svým životem.

Anděl strážný mu říká: „Vidíš ty dvoje stopy, které jdou všude vedle sebe? Jedny jsou Tvoje, jedny moje. Po celou dobu jsem Tě doprovázel a chránil.“ 

Vtom se muž rozzlobí: „A kde jsi byl tady, když mi bylo nejhůř? Tady vidím jen jedny stopy.“ 

Anděl se usměje: „Tam, kde jsou jen jedny stopy, jsem Tě nesl na zádech, když už jsi neměl sílu jít dál.“

Když jsem psal Vánoční Speciál jako neobvyklý dárek všem, na jejichž lepších emocích a lepších myšlenkách Vám záleží, odhalil jsem také své blízké duše.

Očima nejdou poznat. Oči nám otevře spíše čas, zkušenost s daným člověkem. Bohužel, čas je současně nejdražší veličina. Nesmíme ho marnit, musíme umět včas rozlišit, kdo nám čas krade, a komu se vyplatí ho věnovat. Jenže jak to co nejdříve poznat?

Mých šest knih popisuje šest šestin rozvoje člověka v mezilidských vztazích. Od fáze, kdy jsme ve vztahu (a máme protějšek, který s námi chce budovat vztah, o tom je kniha 250 zákonů lásky; anebo nechce budovat, o tom je kniha Dvanáct srdcí), přes fázi, kdy jsme po rozchodu a potřebujeme se pročistit (pro lehčí chvíle kniha 100 nejkratších cest k Tobě, pro těžší chvíle kniha Protože), až k fázi, kdy chceme rozumět sami sobě, svému osudu (kniha o karmě Cítit rozumem, myslet srdcem), potažmo svým potřebám a životnímu směrování (kniha Čtyři prány štěstí). Ve všech píšu o důležitosti správných lidí po svém boku.

Kdo je ten správný? Z mých knih víte, že chápu život jako večírek, jehož se účastní mnoho lidí. Někteří záhy odejdou, jiní zůstávají do rána. Jedni se smějí s námi, druzí se smějí nám, třetí se nesmějí ani sobě. Pointa je, že opravdové partnery nepoznáme během party, ale až po ní. Ti, kteří nám – v přeneseném slova smyslu – pomohou uklidit, jsou ti správní. Často to ani nejsou ti, kteří vyrobili celý nepořádek.

Přeji Vám, abyste v příštím roce měli po svém boku správné blízké duše. Nebývá, ba ani nemusí jich být moc. Stačí skutečně pár, o kterých víte, že zůstanou, i kdyby celý svět od Vás odešel. Tyto blízké duše mají různé tváře, ale když zavřete oči, poznáte shodné rysy:

1. Čelí problémům společně s námi

Blízká duše nemusí být ten, kdo řeší naše problémy. Své problémy si dokážeme vyřešit sami. A co ještě neumíme, to se můžeme doučit. Ba dokonce si své problémy MUSÍME vyřešit sami. Ve svém vlastním zájmu. Pochopíme, jak jsme silní, že se o sebe můžeme opřít a spolehnout se na sebe. Ke vzepření odvahy a sebevědomí nám jen někdy chybí podpora. A od toho je blízká duše. V našich problémech stojí vždy při nás.

A nejenže stojí. Je schopna vidět a říct nám upřímně, že máme problém. Má dar vidět bolest v našich očích, zatímco předstíráme úsměv. Nejsme dokonalí. Občas podléháme těžkým emocím. Být na všechno sami je někdy stísňující. O to víc oceníme, když:

2. Umí naslouchat

Jak podotýkám ve Vánočním Speciálu, největší boje probíhají v hlavě. Ale druzí nám do hlavy nevidí, tak jako my jim. Potřebujeme ventilovat myšlenky, které nás trápí, ale před kým? Ne každý má čas. Ne každý má chuť. Ne pro každého jsme opravdu důležití…

Navíc naslouchání je práce. Naslouchat znamená aktivně ukázat, že jim na nás záleží. Naslouchat neznamená mluvit, a už vůbec ne radit. Méně rad je při naslouchání vždy ta nejlepší rada. Lidé v zásadě nepotřebují v životě mnoho rad. Co neumějí, doučí se. Co se nechtějí doučit, to je život násilím sám naučí. Co ovšem potřebují, je to, aby je někdo vyslechl, poskytl jim zpětnou vazbu, vyjádřil jim podporu. A to už život sám nedokáže.

Nepotřebujeme od druhých slyšet správnou odpověď. Správnou odpověď míváme již v sobě. Sami víme, co je pro nás dobré. Jen to někdy nemáme odvahu nebo sílu objevit. A i když to objevíme, začínáme se zdráhat, stydět, pochybovat. To je normální.

Blízká duše svým nasloucháním umožňuje, abychom si utřídili myšlenky, uklidili si v hlavě a nakonec sami zjistili, že už máme jasno. Naslouchat, ano, tak málo mnohdy stačí. Přesto mnozí lidé nejsou ani takového mála schopni…

3. Bere nás takové, jací jsme

Proč vlastně nefunguje to, když nám někdo radí?

Protože není možné vcítit se dokonale do každého člověka.

Je nesmysl, aby šel kdokoli životem naším způsobem. Každý má vlastní krok i tempo, jiné hodnoty. I když mu poradíme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle svých nejlepších zkušeností, poradíme mu špatně. Protože on nežije náš život, neví, proč by právě to, co my považujeme za nejlepší, měl chápat i on. Může se cítit dobře v úplně jiných situacích, potřebovat něco odlišného než my. Má jiné geny, měl jinou výchovu, zážitky, komplexy.

Můžeme druhého inspirovat, ale nemá smysl ho znásilňovat, chtít, aby se změnil tak, jak je nám vlastní, ale jemu vlastní není. Nedokáže přemýšlet, cítit a jednat jako my. Budeme-li ho k tomu nutit, bude nesvůj, respektive nebude svůj.

Zdá se snadné přijmout druhého takového, jaký je. Jenže znamená to přijmout ho tak kompletně, v celém rozsahu, se všemi jeho přednostmi i slabinami. Neznamená to, že je nemůže změnit, naopak každou silnou stránku může rozvíjet a každou slabou stránku umenšovat. Především to bychom měli podporovat. A proto by nám nemělo vadit, jaký je – hlavně když je schopen být sám sebou a vtěsnat se do našich mantinelů tolerance.

Jak ukazuji ve Vánočním Speciálu, chceme-li člověka „změnit“, často stačí změnit jen pohled, jímž ho vnímáme. A kdykoli si přejeme změnit to, jak blízkou duši vnímáme, mnohdy stačí zeptat se sám sebe, co v sobě musím změnit, abych ji viděl jinak. Pak si uvědomím, že upravit musím jen svůj pohled – svou velkorysost, benevolenci a empatii.

Jestliže nás protějšek nechce přijmout celého, zraní nás to. Přitom chyba zdaleka nemusí být na naší straně. My nemůžeme být jiní, než jsme. Jedinou „chybou“ může být, jaké partnery si vybíráme. Každý nemůže být blízkou duší. Hlavně ne ten, kdo nás poškozuje.

4. Věří v nás

Pozor, nepíšu: Měl by věřit NÁM. Věřit nám (důvěra) je samozřejmost. Bez důvěry není vztah. Ovšem tady jde o to věřit V NÁS.

Přemýšleli jste někdy, proč vlastně vyhledáváme životní partnery – i když o samotě jsme šťastní? Protože bez blízké duše po svém boku nám něco schází. Správný partner není pouze ten, s kým se žít, spíše ten, bez koho se nedá žít. Je to tím, že nás doplňuje. Má to, co nám chybí. Jsme jako jin a jang – dvě podivně rozlomené půlky, které splynou v jeden celek. Jako by to byl zázrak. A on to zázrak je.

Blízká duše je totiž schopna zázraku – už jen tím, když svými slovy nebo činy sdělí, že věří našemu úspěchu. Často nemusí udělat víc. Nemusí nás vést za ruku do cíle. Stačí věřit v naše schopnosti. Víra je základní předpoklad úspěchu. Jestliže v sebe nevěříme, nemůžeme uspět, protože ani nepodnikneme kroky potřebné k úspěchu. A ne každý má od narození sebedůvěru. Naopak tu sebedůvěru v dětství ztrácel. A blízká duše nám umožňuje věřit i tomu, v co jsme už věřit přestávali.

Ona zkrátka dokáže to, čeho sami nejsme schopni. Jedním slovem nebo gestem změnit náš den. Povzbudit nás. Projevit uznání za pokrůčky, které v životě děláme, ale jsou tak malé, že je nevidíme. Jako dítě, které nevnímá, že roste. Ale rodič, který mu věnuje pozornost, ty změny vidí.

To jedno slovo nebo gesto nezmění svět.

Ale může PRO NÁS znamenat celý svět.

Protože změní to, jak svět momentálně vnímáme.

5. Umí dělat kompromisy

Ve správných vztazích jsou dveře a okna neustále dokořán. Vzduch těmito vztahy cirkuluje, nic nezahnívá a uzamčen není žádný pocit, žádné slovo. Co jednoho trápí, to druhému sdělí. Proto mohou být okna otevřená, partner nikdy nemá proč utéct. Má vše, co potřebuje: svobodu i podporu. Tedy kombinaci, která o samotě chybí.

Jak píšu už ve své základní knize 250 zákonů lásky, kdykoli s životním partnerem nesouhlasíme, musíme o tom mluvit. A on s námi. Jinak semínko rozdílnosti v hlavě začne klíčit a bobtnat. Při jakémkoli nesouladu je nutné komunikovat. A to jak špatné, tak dobré věci.

Lidé jsou různí. Ve vztahu se dokážou sladit jen dohodou, kompromisem. Kompromis se ovšem nedělá tak, že oba o krok ustoupí, protože pak oba slevují ze svého štěstí, nýbrž naopak tak, že oba dělají krok vpřed – vstřícně k sobě. Skutečné blízké duše se ochotně potkávají uprostřed cesty. Jako u společného plotu svých sousedních pozemků. Vědí, že v žádném vztahu neexistuje jeden vítěz a jeden poražený. Vždy pouze dva vítězové, nebo dva poražení.

Utíkat od problémů neznamená problémy vyřešit.

Protože v takovém případě problém utíká neustále s námi.

Protože ten problém jsme my. Neochota komunikovat, vyslechnout, pochopit – a když už ne pochopit, tak alespoň přijmout.

6. Je realista

Správná blízká duše je realistická do té míry, že ví, že nikdo na světě nedokáže být šťastný ani úspěšný pořád. Život je změna a změna je život. Příroda jsou samé vlny, stejně jako náš život a naše nálady. To je zkrátka realita. A i proto má správná blízká duše realistická očekávání.

Nesprávná do nás promítá své vlastní přání, vlastnosti a schopnosti, které nemáme a náš protějšek si jen představuje, že je máme. Jako by se loď, která je na suchu, měla sunout dál na břeh v bláhové iluzi, že jí snad cestou narostou kola nebo křídla.

Správná blízká duše je realistou i proto, že ví, kde jsou hranice člověka. Že respektuje naše Já, a to i do té míry, že můžeme rozhodovat o svých hodnotách a věnovat se tomu, co je pro nás nejdůležitější. To ostatně ukazuje to, čemu obětujeme svůj čas. Blízká duše ví, že nemá smysl někoho nutit, aby si na druhého nebo vztah dělal čas. Protože skutečná blízká duše si ho na důležité lidi a hodnoty vytváří automaticky. Jinak druhého za svou prioritu jen vydává.

7. Neodchází

Některé „blízké duše“ jsou v naší blízkosti, jen dokud jim nabízíme to, co ony potřebují. Jakmile motivaci ztratí, odcházejí. Ano, ony potřebují důvod, aby byly našimi „partnery“.

Ale skutečné blízké duše nepotřebují žádný racionální „důvod“, aby nám po „večírku“ pomohly uklidit. Jejich jediným, emočním důvodem je to, že jsme si blízcí. Že jim na nás záleží. Že při nás vždycky stojí. Proto klidně sestoupí i do bláta, pokud v něm ležíme. Ne proto, že by jim v blátě bylo dobře, ale proto, že nestrpí, abychom v blátě byli sami.

Proto poznat skutečnou blízkou duši pro život není těžké – obzvláště když se nalézáme v blátě. Pokud se musíme doprošovat, zda by nechtěla k nám sestoupit a pomoci nám, pak je tím poptávaným nejspíš někdo, kdo žádnou blízkou duší není. Správný partner se totiž nepotřebuje do našeho života vracet. On totiž z našeho života neodchází. Je nám pořád nablízku. Byť ne fyzicky, tak emočně určitě. I když s námi není, myslí na nás a zajímá se o nás.

Máte takového člověka po svém boku nebo ve svém srdci? A chcete mu pod stromeček dát neobvyklé poděkování? Využijte Vánoční Speciál, který všechno řekne za Vás. Při objednávce do 12. 12. 2020 máte zaručeno, že Vám dorazí do Vánoc. Objednáte zde.

Pokud do svého vánočního balíčku přidáváte některou z mých knih, dovolte mi vepsat do ní vlastnoruční osobní motivační věnování obdarovanému. Více o této možnosti je zde.

© Petr Casanova