„Utrpení ve vztazích mezi muži a ženami plyne z toho, že muž chce být první láskou ženy, zatímco žena poslední láskou muže.“ Oscar Wilde

Nedělní odpoledne. Park uprostřed města. V běžeckém utíkám za čtyřletým synkem, který si to peláší na malém kole. Míjíme hlouček „náctiletých“ kluků, kteří obsypali lavičku a jeden z nich se směje: „Teda, takhle nechci dopadnout…“

Vydechl jsem, zastavil a obrátil se k nim: „Proč? Nechceš být jednou táta?“

Kluk znejistěl, pokrčil rameny a pak odtušil: „Ženskou nechci.“

Jeho kamarádi se přidali: „Ženský chtěj’ akorát dítě, dům, prachy.“

Udivily mě jejich zkušenosti. „Opravdu si myslíte, že ženy chtějí tak málo?“

Zarazili se. Zjevně je nenapadlo, že by toho ženy mohly chtít v životě mnohem víc.

Nejen dítě, ale rodinu.

Nejen dům, ale domov.

Nejen peníze, ale jistotu a zázemí v partnerovi.

„Proč máte se ženami tak špatné zkušenosti?“ přistoupil jsem k nim zvědavě.

Jeden vytáhl telefon. „Ta kráva mi už týden nepíše.“

Soucitně jsem přikývl. „Hm. A čím si to vysvětluješ?“

„To je snad jasný. Když holka píše, znamená to, že jí chybím. A když nepíše, znamená to, že jí nechybím,“ pravil. A kamarádi přisvědčili: „To zní logicky, ne?“

Usmál jsem se. „A není to spíše tak, že když Ti dívka píše, znamená to, že jí chybíš, ale když nepíše, čeká, až Ti začne chybět ona?“

Kluk znejistěl. Cukalo to s jeho prsty, rád by hned napsal. Ale byl Chlapeček (viz 5 znaků, které odlišují Chlapečky a Chlapy). Měl pořád silné ego. Nechtěl napsat jako první. Chápal jsem. Taky jsem si tím prošel (viz mé největší životní lekce ve Vánočním Speciálu).

Nakonec kluk hlesnul: „A co bych měl mít, aby mi ona napsala – abych holce chyběl?“

Celý hlouček ke mně vzhlédl. Bylo patrné, že všichni jsou na tom s egem úplně stejně. Dělají ramena, ale ve skutečnosti by tak rádi měli vztah. Usmál jsem se. Zažil jsem tu dobu taky…

Ženám budete vždycky chybět,“ řekl jsem všem, „pokud v nich budete vyvolávat pocit, že jsou milovány a že samy milují správného člověka. Že jim dovedete dát smích; že dokážete projevit, jak moc jste na ně pyšní; že chcete zvedat jejich štěstí na úroveň štěstí svého; že když před kamarádem popisujete svou partnerku, používáte pouze superlativy; a když s ní mluvíte o společné budoucnosti, zapomenete slovo JESTLI a naučíte se opakovat slovo AŽ.“

To všechno přece není těžké,“ vyhrkl jeden z party.

„A přesto vám to připadá až moc,“ pokrčil jsem rameny. „A teď si zvažte, čím to je. Jestli toho dívky chtějí až moc, nebo toho vy dokážete dát tak málo.“

Učební předmět Vztahy

Jak víte z mého Vánočního Speciálu, když jsem před koronakrizí každé pondělí chodil do škol, vysvětloval jsem předměty, jaké v žádných osnovách nenajdete. Jako by nebyly důležité: Síla, Odvaha, Sebevědomí, Naslouchání, Soucit, Vytrvalost, Komunikace a také – Vztahy.

Na první hodině jsem děti požádal, aby mi řekly, co je pro ně vztah. Odpovídaly: líbat se, vodit se za ruku, mít se s kým ukázat na Instagramu.

Vůbec nevěděly, že vztah znamená především mít někoho, kdo nás dělá šťastnými tak, jak to nikdo jiný nedokáže; kdo přijímá naše nedostatky, i ty, které máme problém přijmout i sami; někoho, po jehož boku můžeme být sami sebou a jemu tuto součást štěstí dovolit poznat také.

Ano, vztah je TAKÉ o líbání, protože polibek prolamuje hranici mezi přátelstvím a láskou.

Ano, vztah je TAKÉ o držení se za ruku, protože tak lidé vždy lépe procházejí těžkostmi.

Ano, vztah je TAKÉ o občasném boji, protože správné vztahy stojí za to, abychom za ně bojovali. Nicméně nikdy nesmíme zůstat těmi jedinými, kdo za ně bojuje.

Děti se učí jistě mnoho užitečných věcí do života, bohužel tu nejdůležitější ne – umění vyjít s druhými. Přitom to rozhoduje o jejich úspěchu ve všech oblastech života – v práci, přátelství, rodičovství, pomáhá to porozumění druhým i sobě. Jak vysvětluji v knize 250 zákonů lásky, kdo nezná či neovládá zákony vztahu, ocitá se nejen sám, ale osamělý. Přitom všemu se lze naučit.

A nejen to. Základních, takzvaných kmenových zákonů vztahu, je pět a všechny jsou natolik logické, že je pochopí i děti. Přesto v nich šlapou vodu i mnozí dospělí.

Jaké jednoduché pilíře to jsou?

Co by se už na základních školách děti mohly učit?

1. zásada: Nesnaž se číst myšlenky druhého

Naprostá většina problémů a naprostá většina úzkostí ve vztazích plyne ze špatné komunikace. Běžný přístup: Co je normální pro mě, to předpokládám, že je normální pro druhého. Jenže bohužel, milé děti, každý jsme jiný.

Většina lidí předpokládá, že ví to, co si myslí ten druhý. A přitom to nevědí. Z toho pramení procesy domněnek a naštvání, očekávání a zklamání.

Kdyby se spolu lidé naučili mluvit, ach, kolik zbytečných problémů by si ušetřili? (Ano, Společné mluvení, to by byl také užitečný předmět.)

Domněnky vedou k tomu, že když druhý něco tvrdí, můžeme předpokládat, že tím myslí něco jiného. A když nic neříká, můžeme předpokládat, že něco zamlčuje. Každému činu můžeme dát opačný význam, a dokonce ho považovat za pravdu.

A ještě horší to je, když druhého nutíme, aby MUSEL číst naše myšlenky, protože na jeho otázky nám připadá zbytečné odpovídat – vždyť je to přece JASNÉ, tak proč se ptáš?

Ve včerejším živém vysílání o osamělosti jsem přiznal, že jsem strašně jednoduchý člověk. V podstatě primitiv. Říkám to, co si myslím, a dělám to, co říkám. Všechno ostatní je na mě až příliš složité. Jsem tak primitivní, že když něco nevím, zeptám se. Nehádám. Také mi připadá komplikované lhát, protože ten, kdo lže, si musí hodně pamatovat, a já ve svém pokročilém věku tuším, že bych si svou lež už za rok nemusel pamatovat. A stejně tak respektuji ostatní primitivy, kteří se mě přímo ptají na to, co jim není jasné. Kteří když jim chybím, zavolají mi. Kteří když je něco trápí, sdělí mi to. Kteří když po něčem touží, svěří mi to. Upřímně, všichni, kdo se „domnívají, že“, „očekávají, že“ nebo „tuší, že“, jsou na mě až příliš geniální.

2. zásada: Nehledej dokonalého člověka

Dokonalý člověk neexistuje. Tečka. A přesto mnozí lidé mají sklon takového hledat.

Proč to dělají? Inu, mají pocit, že jejich současnému partnerovi něco chybí.

A mají pravdu. Chybí. Každému něco chybí. Nikdo nejsme stoprocentní. I ti nejlepší nám připadají nanejvýš devadesátiprocentní.

Nejenže totiž oni sami nemají všechno – například nemají současně tmavé i světlé oči –, ale také nemohou ve všem odpovídat našim představám, být jako my. Žádní dva lidé nejsou stejní.

Ve Vánočním Speciálu varuji před případy výměn 90 za 10. To znamená takovými, kdy nám třeba blond vlasy chybí u partnera natolik, že jeho zbývajících devadesát procent kvalit vyměníme za blond vlasy jiného partnera. V té chvíli podléháme dojmu, že když někdo jiný dokáže mít to, co chybí našemu devadesátiprocentnímu protějšku, znamená to, že nový blond partner je konečně stoprocentní. Jenže není… Později, až opadne naše počáteční nadšení pro blond vlasy, můžeme zjistit, že nic dalšího než těchto deset rozdílových procent tento blond partner nenabízí. Že vše jinak podstatné jsme zanechali u svého devadesátiprocentního protějšku. A zbylo nám jen těch deset procent.

Navíc lidé, kteří umíněně hledají dokonalého partnera, sami sebe odsuzují k vnitřnímu neštěstí po celý život. Vydávají se hledat někoho, koho nikdy nenajdou. Přitom vůbec není nutné hledat dokonalého člověka. Stačí najít nedokonalého člověka, který dokonale pasuje k nám: vlastními přednostmi doplňuje naše nedostatky a my svými přednostmi vyplňujeme jeho nedostatky. Už ve své základní knize 250 zákonů lásky tomu říkám kompatibilita.

3. zásada: Nesuď nové vztahy podle starých

Jestliže na světě neexistují dva stejní lidé, pak nebude žádné překvapení, že s různými lidmi máme naprosto rozdílné vztahy. Pokud se opakují stejné problémy, pak to obvykle není partnerem, ale námi. My jsme totiž ten společný jmenovatel všech vztahů. Kdo opakuje stejné chyby, dostává stejné výsledky.

Máme-li sklon propojovat minulost a přítomnost, pak je to zjevně tím, že ještě nevyzrála hráz mezi minulostí a přítomností. Starou ránu musíme vždycky doléčit. Teprve pak si uvědomíme, jak moc nám tato zkušenost pomohla k tomu, abychom byli příště moudřejší.

Budeme-li stále stavět ze starých cihel dávno spadlých domů, nikdy nepostavíme nový dům. A není to vina cihel, pouze zedníka, když staví ze starých cihel.

Einstein správně řekl, že žádný problém nelze opravit za použití stejných myšlenek. Teprve když si uvědomíme, že staré cihly jsou už dávno zvětralé, napadne nás stavět z modernějších tvárnic. A mnohdy je lepší začít stavět znovu od základů, než donekonečna látat starý dům.

O lidském myšlení to platí naprosto.

4. zásada: Nevyráběj problémy, které neexistují

Začít žárlit, pochybovat, obviňovat, zesměšňovat… je tak snadné. Stačí vyrobit problém.

Píše si partner s někým? Co když chce ode mě odejít?

Nepíše si s nikým? Co když psal SMS rafinovaně na WC nebo už cestou z práce?

A je to. Vítej, probléme!

Žijeme v době představ a iluzí. Televize nás naučila přemýšlet o dramatických zápletkách a katastrofických koncích vztahů svými seriály, a tak dnes často domněnky hojně zastiňují fakta.

Zpravodajství nám každý den vtlouká do hlavy, že nic nemáme ve svých rukou, ani základní svobody, že ať se snažíme sebevíc, stejně o nás rozhodují druzí. Mnozí lidé se cítí den za dnem smutnější a bezmocnější. Mají strach, cítí nejistotu a učí se obecně myslet takto: Boj se, pochybuj. Na nikoho není spolehnutí. Nikdy nevíš, co bude zítra. 

A tak se lidé velmi uzavírají do sebe. I ve vztazích. Mají v hlavě bubáka, který často není vůbec reálný. Zapomněli s druhým komunikovat, stačí jim dohadovat se a bát se ve své hlavě. Přitom komunikace je jako zapnuté světlo. Když rozsvítíme, bubáci obvykle zmizí.

5. zásada: Nezaměřuj se na negativa, ta Ti nedokážou dát pozitivní život

Lidé připomínají staré fotografie. Vyvíjejí se z negativů. Tím, že dokážou obracet tmu ve světlo.

Na to zaměřuji celý Vánoční Speciál. Ukazuji, že jakékoli dno je současně odrazovým bodem. Kdykoli se odrazíme ode dna, jsme na sebe hrdí, máme víc sebevědomí, než jsme měli ještě před pádem na dno. Chyby, které přijmeme a z nichž se ponaučíme, pomáhají ke zmoudření a k získání zkušenosti. Všechno špatné je zkrátka pro něco dobré. Bez špatného bychom se neposunuli.

Ano, svým způsobem potřebujeme zažít i to špatné. Nicméně ne proto, abychom v tom zůstávali, ale abychom se z toho chtěli vymanit. Špatné nás nutí k aktivitě, podobně jako dobré nás může vést k pasivitě. Růst člověka i jakéhokoli vztahu spočívá v tom, že se posouvá od špatného k dobrému, od problému k řešení. Plevel na zahradě nás nemusí trápit, pokud ho vytrháme. Odlišnosti v páru nás nemusejí rmoutit, pokud si je vysvětlujeme. Chyby ve vztahu nás nemusejí brzdit, jestliže je odstraňujeme.

Člověk je k tomu životem nucen. Je součástí přírody, která takto funguje celá. Pulzuje. Střídají se noci a dny, tepla a zimy, přílivy a odlivy, probouzení a usínání, rozkvétání a vadnutí.

Náš život nikdy nebudou jen negativa, pokud činíme kroky vpřed – ke světlu. Ve dvou se ty kroky dělají líp. Můžeme jeden druhého rozesmát tam, kde by nám samotným bylo do breku. Můžeme jeden druhého podržet tam, kde bychom samotní mohli padnout. Můžeme jeden druhého zvednout tam, kde bychom samotní možná zůstali ležet.

O tom je vztah. Nejen o penězích, domech a dětech. Nejen o randění a ukazování se.

Ovšem jen tehdy, když chceme. Oba.

Myslím, že i kluci na lavičce to pochopili…

Vánoční Speciál o zvládání úzkostí, proher a těžkých období, dárek pro dobré emoce, dobré myšlenky, zklidnění a motivaci, celkem 244 stran čtení a k tomu i video/audio poslech, můžete svým blízkým darovat zde.

Pokud do svého vánočního balíčku přidáváte i některou z mých knih, dovolte mi vepsat do ní vlastnoruční osobní motivační věnování obdarovanému. Více o této možnosti je zde.

© Petr Casanova