Nezáleží na tom, KDO k Tobě má takový postoj. Může to být Tvůj rodič, dítě, nadřízený, kolega, kamarád, soused, cizí člověk na internetu nebo partner. Prostě si Tě neváží.

A Tebe to trápí. Snažíš se ho přesvědčit, protože máš dojem, že zřejmě neděláš dost – že zřejmě neděláš dost na to, aby si Tvé hodnoty, Tvé pravdy, Tvé lásky všiml.

Mnoho lidí se srdcem na dlani se takto stává obětí manipulace. Stačí jim dát najevo, že nedělají dost, a oni začnou dělat víc – jen vinou svého špatného pocitu, že jinak budou nedostateční, pomlouvaní, opuštění.

Děje se to také Tobě?

Svých šest knih, z nichž každá pokrývá jednu šestinu složitostí vztahového života (více o každé z knih zde), jsem k 10. výročí existence FirstClassu doplnil svou nejobjemnější prací, 244stránkovým Vánočním Speciálem, dárkem pod stromeček, který ve složité době poskytuje dobré emoce, dobré myšlenky, vnitřní zklidnění, nadhled a motivaci.

Protože případy poklesu, nebo dokonce srážení sebevědomí řeším snad nejčastěji, patří jedna z kapitol Vánočního Speciálu právě tomuto problému. Je adresována hlavně těm, kteří dávají do vztahu maximum a nestačí to. Druzí to nevidí, nebo přestali vidět.

Když Tě druhý přestane vidět

Bolí, když si Tě druhý neváží. Ale ještě víc bolí, když víš, že si Tě někdy vážil a najednou přestal. Zatímco v prvním případě (nikdy si Tě nevážil) se musíš jen smířit s tím, že ten, koho miluješ nebo na kom Ti jinak záleží, je „slepý“, neboť kolem je mnoho těch, kteří si Tě dávno váží, ve druhém případě (vážil si Tě, ale přestal) ztrácíš ne milovaného člověka, ale sebe. Propadáš totiž do skepse, že jsi něco musel pokazit – když si Tě dřív vážil a teď už neváží. Trápí Tě otázky: Co dělám špatně? Co mám dělat lépe? Čeho mám udělat víc?

A časem, když už jsi na maximu dávání, se dostáváš do slepé uličky otázkami: Vždyť už neumím dávat víc. Takže mé maximum není dostatečné? Mé maximum znamená dávat pořád málo? Jak mohu dávat ještě víc než nejvíc? Proč mi druhý pořád neopětuje to, co mu dávám já? Proč si mě konečně neváží? hořekuješ, přitom Ti nedochází základní věc.

Jak je možné, že se trápíš Ty, a ne druhý? Jak je možné, že když dáváš maximum, on Ti nevrací ani minimum? Proč vůbec očekáváš, že si Tě začne vážit? Proč raději nepřemýšlíš o tom, jak je možné, že si ani Tvého maxima neváží? Proč někdo odejde, ačkoli se snažíš komunikovat, důvěřovat, obětovat se? A proč takový protějšek umíněně chceš zpátky?

Místo toho se ptáš: Proč mi neřekne, kde je má chyba? Za jakou mou nedostatečnost mě deptá? Prostě: Co já dělám špatně?

Ve Vánočním Speciálu vysvětluji, proč se lidé takto ponižují. Proč se vinni cítí zrovna ti, kteří pro vztah dělají maximum. Je to totiž jedno z největších utrpení, jaké člověk může ve vztahu zažít: Žadonit bez vyslechnutí. Ptát se bez odpovědí. Milovat bez opětování. Škemrat až za mez vlastní sebeúcty, a být dál ignorován. Být ochoten dát maximum, a stejně cítit, že to nestačí. A to všechno dělají jen proto, že uvěřili iluzi, že nedělají dost. Ano, ti, kteří prokazatelně a objektivně dělají až příliš. Ale oni sami to už také nevidí.

Černá díra

Černá díra je zvláštní objekt ve vesmíru. Je natolik hmotný a jeho gravitační pole v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že vůbec nic včetně světla nemůže tuto oblast opustit – ta černá díra všechno pozře. V psychologii se takto říká lidem, kteří ze sebe nedokážou dostat jedinou naději, jedinou dobrou emoci, jedinou dobrou myšlenku. Proto jsem psal Vánoční Speciál. Každý totiž občas máme rozpoložení černé díry.

Taková černá díra ztrácí sama sebe. Čím méně si jí někdo váží, tím víc se ponižuje. Myslí si totiž, že svým ponižováním získá vyšší hodnotu. Je to ale matematický nesmysl. Jsme-li číslo, které se poníží, nezíská hodnotu vyšší, ale ještě nižší. Proto sebeponižování vede k umenšování respektu a úcty druhých, ale také ke snižování seberespektu a sebeúcty.

Je to nebezpečný jev tím spíš, že je nesmyslný a nepravdivý. Naše hodnota totiž neklesá s něčí neschopností ji vidět. Nevidí-li naši hodnotu jeden konkrétní člověk, ještě to neznamená, že ji nevidí nikdo. Mimochodem, naši hodnotu si může dodatečně znovu uvědomit i ten člověk, který ji dnes nevidí (nebo dočasně přestal vidět), stačí pochopit ta doporučení, která za chvíli uvedu.

Myšlenky, které musíš opustit

Ve Vánočním Speciálu uvádím i své bolestné životní příběhy, kdy jsem se ocitl na dně a změnil se v černou díru. Jsem za tyto zkušenosti vděčný, protože mě naučily zejména to, co mám přestat dělat:

  1. To, co si o nás myslí druzí, není zdaleka tak důležité jako to, co si o sobě myslíme my sami. Jak totiž za chvíli uvidíte, neschopnost druhých osob vidět naši hodnotu je proměnlivá a nelze se tedy podle ní řídit. Proto: PŘESTAŇ podle reakcí druhých vypočítávat svou hodnotu.
  2. Už ze školy jsme naučení, že jak nás oznámkuje učitel, takoví jsme. Protože vtloukání této lži trvalo celou školní docházku, máme v sobě hluboký návyk, že druzí mají ohledně nás vždy pravdu a znají nás lépe, než se známe my sami. Nesmysl. Druzí mohou hodnotit možná jeden střípek naší osobnosti, a to ještě hodně vzdáleně, protože nejsou v naší kůži, nevědí, s čím se pereme, kolikrát jsme byli dole a jak těžké bylo z toho dna povstat. Proto také české školství jako jedno z posledních setrvává u známkování objektivní znalosti dítěte, aniž by vůbec zohlednilo snahu prát se se svými nedostatky a slabinami. Pokud dítě bez konkrétního talentu nedosáhne na stejnou známku jako dítě s talentem, je vnímáno jako horší. Přitom pro život mnohem důležitější než konkrétní dovednost je schopnost překonávat se, bojovat se životem a nepřízní osudu, obecně snažit se. Ve vyspělých školstvích je známka za snahu vždy podstatnější než známka za konkrétní výkon (lepší výsledek ve skoku do výšky), protože takový úspěch může být dán i biologickým zvýhodněním dítěte (jeho vyšší postavou). Proto: PŘESTAŇ přijímat známky zvenčí. PŘESTAŇ věřit, že kdokoli jiný má právo Tě soudit než Ty.
  3. Pokud někomu dáváš maximum a jemu to nestačí, dáváš to pouze nesprávné osobě. To je vše. Ta osoba není připravena Tvé maximum vidět. Neznamená to, že když Tvou hodnotu nevidí, že žádnou nemáš. Že jsi nula. Proto: PŘESTAŇ sám sebe podceňovat. Rozhlédni se po okolí. Můžeš najít hned teď někoho, kdo Tvé maximum vidí, kdo ho ocení, kdo si Tě dokáže vážit.

Syndrom neviditelného člověka

Zůstaneš-li při výše uvedených lžích, zažiješ syndrom neviditelného člověka. Budeš si myslet, že jsi nic, jen proto, že se k Tobě někdo chová jako k ničemu.

Psychologie však ví, z čeho „neviditelnost“ člověka ve vztahu vzniká – ze zvyku. Pokud pro nás někdo soustavně a nepřetržitě dělá jednu hodnotnou věc, my si na toto dávání prostě zvykneme. Stane se tím, co každý zvyk: samozřejmostí, čímsi běžným, všedním, stereotypním a nudným. Budeme-li každý den automaticky připravovat partnerovi jídlo, zvykne si na to. Časem přestane vidět, co pro něj děláme, možná přestane vidět i nás…

Každý člověk je takto nastaven už z „továrny“. Přestává si vážit toho, co se dlouhodobě opakuje. I zdraví. Je-li dlouho zdravý, přestává si to uvědomovat. Je schopen cítit se v životě dokonce nešťastný. Má roupy, někdy i pohrdá svým zdravím. Je přece „samozřejmé“. A proto musí přijít změna. Nemoc. Člověk si ihned uvědomí, že nějaké zdraví měl – a ani si ho nevážil. Jakmile přijde nemoc, ihned si zdraví zpětně váží a usiluje o jeho navrácení.

Totéž se děje v lásce, ve vztahu k práci, penězům, jakémukoli střípku štěstí. Co pro nás někdy mělo hodnotu a my o to přijdeme, toho si opět začínáme vážit. Jinak řečeno: Lidé nevidí hodnotu toho, co mají, dokud to mají. Začnou ji vidět až poté, co to ztratí.

Dar rozlišení

V mé základní knize karmy ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem i v mé základní knize radosti Čtyři prány štěstí píšu, že člověk musí svým způsobem ztratit to, čeho si neváží, protože jen tak si uvědomí, že tím byl předtím obklopen. V psychologii se tomuto jevu říká dar rozlišení. Tento princip zároveň vysvětluje, proč žijeme v „párovém“ světě – proč je dobro i zlo, proč je horko i chlad, proč je radost i žal. Jedno totiž doplňuje druhé. Abychom vůbec ocenili světlo, musí být občas v životě i tma. Jinak se nám světlo přejí.

Na daru rozlišení stojí podstata televizní reality show Wife Swap/Výměna manželek. Stačí na pár dní rozdělit pár, kde si jeden druhého už nevážil, a vystavit ho rozdílné zkušenosti s jiným, ideálně povahově opačným typem protějšku, a tato změna prakticky okamžitě vede k ocenění partnera – k „vidění“ toho, co přitom ti lidé měli na očích celou dobu. Jsou jen pár dní od sebe, a stane se „zázrak“.

Proto také, když se mě lidé v klubové zóně nebo při živých vysíláních ptají, jak otevřít oči svému „osleplému“ partnerovi, zkoušíme různé formy daru rozlišení. Jako tehdy…

Ta žena večer co večer pro svou rodinu připravovala večeři. Dlouho ji to těšilo, protože jí partner i děti skládali komplimenty. Pak ale přestali. Ona se domnívala, že asi hůř vaří. Snažila se tedy víc, ale nepomáhalo to. Dokonce si rodina přestala té ženy vážit úplně.

Muž proseděl celé večery u televize, děti u tabletu. Když zvolala „Večeře, dobrou chuť!“, s nevolí se odvalili od předmětu svého zájmu a beze slov pozřeli to, čemu věnovala celý čas. Neřekli ani děkuji. „Co mám udělat, aby si mě zase vážili jako na začátku?“ ptala se mě zoufalá.

Bylo to jednoduché. „Udělejte jim jinou večeři než kdykoli předtím. Máte brambory? Oloupejte je a naservírujte jim ty slupky. JENOM TY SLUPKY na talíři!“

Nevěřila mi. Ale udělala to.

„Večeře, dobrou chuť!“ zvolala. Nic netušící muž i děti ospale zamířili ke stolu.

Tam vytřeštili oči. „Zbláznila ses?“ láteřil muž. „Fuj, tohle jíst nebudeme. Proč nemáme něco dobrého jako vždycky?“ zděsily se děti.

Žena se usmála. „Jsem ráda, že jste si konečně všimli, že jste za celých deset let ani jednou neměli slupky od brambor.“

Načež vytáhla z trouby pečenou kachnu se zelím a bramborovými knedlíky. Rodina se posadila ke stolu a – poděkovala.

Opravdu pro druhého nemáš hodnotu?

Někteří lidé si přestanou uvědomovat, co pro ně děláme, pokud to pro ně samozřejmě děláme pořád. Aby si to znovu uvědomili, musíme to pro ně přestat dělat.

Je to emočně náročný test. Možná zjistíme, že druhému ani nechybíme. Taková pravda není příjemná. Ale je nutná. Pokud totiž od někoho odejdeme a následně poznáme, že naše nepřítomnost pro něj není důležitá, pak pro něj patrně ani naše přítomnost nebude mít valný smysl. On nás zkrátka (už) nepotřebuje. Ale to je užitečná informace. Neměli bychom se dlouhodobě vázat na lidi, kteří nás nepotřebují, ale naopak na ty, kteří nás potřebují. Pro které my i to, co děláme, má hodnotu a dělá je to šťastnějšími.

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem ukazuji, že karma pracuje. Že ti, kteří jdou do vztahů se srdcem na dlani, přitahují ty, kteří takové srdce potřebují. Musíme však umět pochopit, že ho mohou potřebovat i ti, kteří ho jen zneužijí. Takovým se musíme naučit vyhýbat. Naším cílem jsou ti, kteří srdce na dlani ocení a milují.

V knize Čtyři prány štěstí zase zdůrazňuji: Jestliže dokážeme tolik milovat osobu, která si nás přitom neváží, představme si, o kolik úžasnější vztah budeme prožívat s člověkem, který si nás vážit bude. Naši lásku si nezaslouží jenom ten, na kom nám záleží, ale především ten, komu také záleží na nás.

  • Procházíte Vy nebo někdo Vám blízký těžkým obdobím ve vztazích? Využijte jako vánoční dar mé knihy nebo Vánoční Speciál. Knihu pro konkrétní situaci si vyberete zde. Vánoční Speciál seženete pouze zde. Ani pro knihy, ani pro Speciál nemusíte nikam chodit, přijdou Vám přímo domů, stačí jen sestavit si svůj balíček na této stránce.

© Petr Casanova