Co děti potřebují slyšet, aby byly silné a šťastné

Co jste slýchali, když jste byli malí?

Deset nejčastějších pokynů nebo rad do života, které jsem dostal já:

  1. Nezlob!
  2. Neruš!
  3. Neodmlouvej!
  4. Nelži!
  5. Nekraď!
  6. Nelelkuj!
  7. Nekuř!
  8. Nepij!
  9. Nefetuj!
  10. A hlavně: Nevybočuj!

Vlastně pořád mi někdo říkal, co NEmám dělat. A když jsem se zeptal, co tedy MÁM dělat, slyšel jsem: Nebuď drzý! Nebo: To nech na druhých. Oni Ti to řeknou.

A tak jsem pochopil, že mám hlavně poslouchat a opakovat to, co chtějí druzí. Nejspíš pak budu spokojený a úspěšný. Hm. V mém případě to ale nefungovalo.

I proto jsem část svého Vánočního Speciálu, neobvyklého dárku pod stromeček, věnoval dětem. Respektive práci s nimi. Zamyšlení, jaký příklad jim vlastně dáváme.

Poběžíme?

Vzpomněl jsem si na jednu maminku, která vyšla z nemocnice s malou dcerkou.

Silně pršelo.

„Maminko, pojď,“ cukla s její rukou holčička, „proběhneme to!“

„Ne,“ zadržela ji žena. „Vždyť zmokneme.“

Děvčátko posmutnělo. „Pak ale není pravda to, co jsi mi šeptala před chvílí, když jsme odcházely z tatínkova pokoje.“

Žena se zachmuřila: „Copak jsem Ti říkala, že můžeme proběhnout deštěm, aniž bychom zmokly?“

„Ne,“ zaprotestovala holčička. „Mluvila jsi o tatínkově nemoci. Že i když je těžká, budeme věřit a všechno dobře dopadne.

Ženě se nahrnuly do očí slzy. Uvědomila si, co své dcerce řekla, jen aby jí dodala naději.

Pevně ji vzala za ruku. „Zlatíčko, máš naprostou pravdu. Ať si prší, my poběžíme.

Jen ať prší…

Ať si prší, my poběžíme… Ta věta mi rezonuje v hlavě roky.

Jak píšu ve Vánočním Speciálu, k mnoha okolnostem v životě jsem se naučil chovat jako k počasí. Prostě to neovlivním. Neovlivním, jaké je dnes či zítra počasí. Jestli prší. Co ovlivním, je ale to, jestli si vezmu a roztáhnu deštník, když pršet začne.

Proto vím, že neovlivním mnohé události ani lidi. Třeba to, jak se ke mně chovají. Jsou jako počasí. Stejně tak mnohé překážky, které nám do života spadnou. Děti v té chvíli rády pozorují rodiče – jak se zachovají, jak k těžkostem přistoupí. Jak tedy děti vést, když i nám se někdy v životě rozprší? Jakým příkladem jim jít?

Mám pro Vás několik námětů. Mně v životě ohromně pomohly. Třeba pomohou i Vám.

pozitivní

Všechno v životě je jako mince. Má to dvě strany. Rubovou a lícovou. A jen proto, že v negativním rozpoložení vnímáme pouze odvrácenou stranu všeho, neznamená to ještě, že se nic dobrého v našem životě neděje. Někdy jen stačí pootočit tu minci – a spatříme to.

Pozitivně přemýšlet neznamená předstírat, že je jen dobrá strana mince. Znamená to si tu dobrou stranu připomínat. I když jsme na tom zle, věřit, že se z toho dostaneme.

Nyní jsem použil to slovo. Věřit. Pozitivní lidé věří. Ne nutně v Boha, spíše v život. Život je změna. Jsme-li momentálně dole, neznamená to, že tam zůstaneme. Ale k dosažení změny je třeba předně věřit. Víra nečiní věci snazšími, ale možnými.

A děti, které jsou často dole, protože objektivně pořád něco neumějí, pořád se něco učí, potřebují věřit, že to zvládnou. Že budou lepší. A z toho plyne také:

zvládneme

Lidé rádi sami sebe hodnotí podle dílčího stavu, v jakém se ocitli. Děti bychom ale měli posuzovat podle potenciálu. Ne podle toho, kde jsou, ale kde mohou být, když zaberou.

Děti začínají od nuly, ale rostou. Rostou tím, jak chybují a z chyb se ponaučují. Děti jsou továrny na chyby a přehmaty. Ale v žádné fázi života člověk neroste tolik jako v dětství. Děti toto období nesmějí propásnout. Jsou jako houby. Nasají cokoli. Tak ať sají úspěch.

Rodiče přirozeně nechtějí vidět své děti dole. Je to dobře. Mělo by jim to alespoň pomoci děti podporovat, aby dole po pádech nezůstaly. Místo toho ale mnozí rodiče své potomky ochraňují od chyb. A to je špatně. Chrání je, aby snad probůh „nezakopli“, něco v životě neprohráli, nepoznali ztráty. Jenže to je ta nejhorší příprava na reálný život, který je plný ztrát, pádů, zakopnutí a proher. Je to předpoklad našeho učení a poučování se. Děti tudíž potřebují padat a prohrávat, aby pochopily jednak to, co příště neopakovat, a jednak že jsou schopné po pádu vstát a po prohře se o to víc radovat z velkého obratu a vítězství.

Děti bychom nikdy neměli ochraňovat před prohrami. Naopak bychom jim měli ukazovat, a to vlastním příkladem, jak se v prohrách k sobě i druhým chovat, jak se nevzdat a jak si tím pádem dojít pro úspěch, hrdost na sebe a energii, se kterou pomůžeme i druhým.

marnit

Děti mají své sny. Měly by za nimi jít. A není podstatné, zda jich dosáhnou. Cesta je důležitější než cíl. Na té cestě totiž děti musejí zdolávat překážky, problémy, nesnáze, které jsou ve skutečnosti v nich samotných. Ano, ony se učí překonávat samy sebe.

Děti se potřebují naučit, že nezáleží na vzdálenosti cíle ani na objemu času, který je bude stát absolvování cesty. Ten čas totiž uplyne tak jako tak. A je rozdíl v tomto čase nabrat zkušenosti, byť spojené s porážkami, anebo se nepohnout z místa. Děti si potom zamilují nepohodlí. Zjistí, že právě to je cesta. Že síla nevzniká ve snadných chvílích, ale naopak v těch těžkých – když po pádu vstanou, když po prohře zvítězí, když zjistí, že svůj sen si mohou splnit. S tím souvisí i následující uvědomění:

dosáhnout

Všechno, čeho jsme kdy dosáhli, pramenilo z toho, že jsme to zkusili. Nelze se naučit cizí jazyk, aniž bychom se ho od nuly začali učit. To platí o čemkoli.

Mnozí nemají problém snít, ale mají problém konat. Raději sami sebe přesvědčí, že jejich sen je vlastně nesplnitelný. Přitom ještě žádný sen se nezrodil náhodou. Každý odpovídá našemu potenciálu, našim hodnotám a naší zóně pohodlí. Nutí nás překonat její hranici, a tedy sebe. Jinak řečeno: Co jsme schopni v životě dokázat, začíná tím, kolik toho v životě chceme dokázat. Kde je vůle a odhodlání, tam je cesta. Je však důležité po ní vykročit.

Ve Vánočním Speciálu mluvím o mnoha „náhodách“, během nichž jsem potkal lidi, kteří mě nasměrovali na mé cestě. Jednu malou vzpomínku jsem si vybavil až teď. Tehdy jsem stál pozdě večer na nástupišti vlakového nádraží, když mě oslovil osamělý přednosta.

Kam prý jedu.

Řekl jsem mu místo v horách.

Poznamenal něco zvláštního, co mi pomohlo mnohokrát v životě: „Mnoho lidí si myslí, že nejdůležitější je vědět, jakým směrem se mají vydat. Další lidé si myslí, že nejdůležitější je vědět, na jaké stanici mají vystoupit. Víš však, chlapče, co je ještě důležitější?“

Nevěděl jsem.

„Vůbec nastoupit.“

cizí

Ve Vánočním Speciálu je to klíčové téma. Druzí nás jsou schopni svými slovy i zničit.

Přitom je to tak prosté: Dovolme jiným, ať nás informují, pokud jsou schopni rozšířit náš rozhled, ale ne limitují. A pokud nás limitovat chtějí, dovolme si být sami sebou.

V dětech je odmalička bohužel zadušováno slovo NE. Jsou vedeny k tomu, aby hlavně byly hodnými holčičkami a poslušnými chlapečky. Mají být tím, čím je chce mít okolí. Přitom i my, dospělí, dobře víme, na čem našem srdci záleží, a na čem ne. Nemůže to vědět nikdo jiný. Protože každý jsme jiný.

Děti nejsou naše kopie. Ani náš majetek. Nepatří nám. Jen za ně máme odpovědnost. Do osmnácti let. Pak jsou volné, svobodné, život je pouze jejich. Poznají, že co jsme do nich promítali, nebylo o nich, ale o nás. Byla to naše projekce, naše hodnoty, naše sny, které mohly být pro nás správné, ale pro ně být nemusejí. Tak jako naše představa o správné podobě jejich životních partnerů. Nebo životního poslání, kterému se chtějí věnovat.

Pokud to jsou naše nenaplněné sny, je to náš problém, ne dětí.

nedokonalosti

Nikdo si se svými handicapy nevytrpí tolik jako děti. Něco o tom vím… Ve Vánočním Speciálu se tomu obsáhle věnuji.

Děti se tak učí v životě více počítat to, co nemají nebo v čem jsou nedostatečné, a hlavně se tím trápit. Přicházejí o sebevědomí, protože sebevědomí je schopnost uvědomovat si celé své Já. Tedy nejen nedostatky, ale i přednosti. Děti, zadupané do země, si však myslí, že žádné přednosti ani nemají. A to jen proto, že je nenapadne o nich přemýšlet.

Pro srovnání – tohle jsem já:

Foto: Tomáš Nosil

Někteří lidé se stydí za své jizvy, vrásky, šediny. Mně se každé ráno nabízí v zrcadle tento pohled.

Možná bych se také měl stydět za svůj vzhled. Jenže já své jizvy, vrásky i šediny MILUJI.

Každá z těch jizev mi totiž připomíná, co jsem v životě ustál. Každá z těch vrásek mi říká, kolikrát jsem zažil smích a pláč, kolikrát jsem se trápil, ničil se, a přesto se nakonec objal. A každá z těch šedin mi říká, kolikrát mi na něčem či na někom záleželo, kolikrát jsem se staral, padl a neviděl způsob, jak ještě vstát. Ale také že jsem tu cestu pokaždé našel.

A teď mi povězte: Proč bych měl všechno tohle ZAKRÝVAT? Proč bych tomu měl říkat NEDOSTATKY? Jsem za každou jizvu, vrásku i šedinu VDĚČNÝ. Moje tvář je moje kniha života. Vyjadřuje nejen to, co těžkého jsem zažil, ale také to, co těžkého jsem překonal.

Jako dítě jsem to ale neuměl.

A neuměl jsem ještě něco:

omluvy

Tolik lidí mě mělo v hrsti svými slovy. Něco řekli, a způsobili mi bolest. Vyžívali se v tom.

Nerozuměl jsem odpuštění. Neuměl jsem si představit, že bych ubližující lidi pochopil, že bych jejich činy dokázal smazat, že bych na to zapomněl. Teprve poté jsem se dozvěděl, že nic z toho odpuštění NENÍ. (Věnoval jsem tomu celé samostatné vydání magazínu FC Odpustit neznamená zapomenout.)

Od té doby vím, že nemá smysl se trápit pro ty, kteří se netrápí pro nás. Staneme se pak totiž jejich rukojmími. Pomáhá jednoduchý trik: Odpustit jim, jako by se omluvili. Nikoli kvůli nim, ale kvůli sobě. Kvůli hněvu, lítosti, křivdě a dalším negativním emocím, které jinak v sobě zbytečně držíme a navyšujeme. Zlo plodí jen zlo, pomsta vytváří jen další pomstu. Jediné, jak lze vyhnat tmu, je světlem. (Ale o tom detailně v magazínu.)

Jde totiž o to neztratit dobrou emoci. Pocit je základem všeho. Jaké máme pocity, takové máme myšlenky. Jaké máme myšlenky, takové jsou potom činy. A jaké jsou činy, takové jsou pak výsledky. Špatné pocity nám nedokážou dát dobrý život. A ten já sakra chci.

A proto:

vděčnost

Nejsme dokonalí, chybujeme. Kdykoli se snažíme o něco nového, můžeme selhat. No a? My už přece víme, že mince má dvě strany, a kde je chyba, je i zkušenost a zmoudření.

Jako kluka mě učili, že jedině když budu druhé poslouchat, budu v životě šťastný, a pak za jejich radu budu vděčný. Bohužel, dokud jsem poslouchal druhé, šťastný jsem nebyl, protože druzí neměli ani ponětí o tom, co mě ve skutečnosti dělá šťastným. A tak jsem na to šel obráceně. Začal jsem vděčností. A pochopil jsem, že to v životě nechodí tak, že nejdříve člověk musí být šťastný, aby měl konečně být za co vděčný, ale naopak být za něco vděčný, znamená moci být konečně šťastný. (O tom je kniha Čtyři prány štěstí).

Kdykoli se člověk začne soustředit na to, za co může být vděčný – i kdyby to měly být takové „maličkosti“ jako zdraví, děti, střecha nad hlavou či pouhé probuzení po ránu –, začne mu život připadat hezčí, smysluplnější a naplněnější. I když v něm hodně chybí.

Život není dokonalý. Ani člověk ne. A to je dobře. Ať se snaží sebevíc, dokonalosti nikdy nedosáhne. A to je úžasný koncept. Pořád je totiž pro co žít. Zítra můžeme být lepší než dnes. A pořád je tak na co se těšit. Dokud se člověk má na co těšit, má důvod žít.

A to by děti měly vědět. A pamatovat si to. Po celý život. On totiž uplyne tak jako tak. Ale je rozdíl ho přežít, anebo prožít.

  • Přemýšlíte o vánočním dárku pro blízké? Stojí Vám za 299 Kč? A co kdyby pod stromečkem obdrželi nikoli řadovou věc, ale dobré emoce, dobré myšlenky, zklidnění a motivaci do každodenního života? Podívejte se na Vánoční Speciál. Nemusíte pro něj nikam chodit, přijde Vám až domů, stačí ho objednat zde.
  • Chcete přibalit knihu? Řeší někdo ve Vašem okolí vztahovou krizi, potýká se s nedostatečným sebevědomím, ocitl se na životní křižovatce? Vyberte si knihu podle konkrétní situace.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart