5 strachů vnitřního dítěte: Jak porazit draka v sobě

Žijeme ve zvláštní době. Říkám jí Doba strachová. V nedělním živém vysílání jsem sdílel své zkušenosti s lidmi, u nichž dlouhodobý tlak na emocionální strach způsobuje obavu i z těch kroků, které se už rozhodli učinit. Když však stojí před jejich vykonáním, bojí se…

Nyní jsem to zažil zas. Byl jsem totiž darovat krev. Na vedlejším lůžku chystali aparaturu pro ženu, která vcházela do dveří zjevně poprvé. Pojednou se roztřásla, rozplakala. Lékař ji konejšil: „Uklidněte se. Nemusíte darovat, jestli nechcete.“ Otřela si oči a omluvila se: „Chci. Jen jsem dostala strach. Něco ve mně mi málem znemožnilo učinit, co je správné.“

Nemluvila ona. Mluvilo z ní její vnitřní dítě, to v minulosti mnohokrát zraněné. Všichni ho v sobě máme, i proto jsem celé jedno vydání magazínu FC vyhradil tématu Jak přepsat staré vzorce v sobě.

Odpočíval jsem ještě v předsálí, když vešla. Ještě jednou se omlouvala.

„Představuji si, jak bych se cítila teď, kdybych ten strach nepřekonala,“ pověděla.

„Nejspíš by to nebyla úleva, ale lítost a výčitky,“ pokrčil jsem rameny.

„Nějak se mi v hlavě otevřelo dětství. Jako malá jsem se bála doktorů a injekcí. Krev přece byla vždy známkou bolesti – rozbitého nosu nebo kolena…“

Kdo jsi, že říkáš, že to (ne)dokážeš?

Jako malý jsem měl rád pohádku Strach má velké oči. Ilustrovala hlasy v lidské hlavě, kterým se v dnešní psychologii říká sabotéři (více v tomto magazínu). Ta pohádka mě naučila jinak pracovat se svými strachy. Když se v mé hlavě ozvalo třeba: „Kdo jsi, že si myslíš, že to dokážeš?“, oplatil jsem stejně: „A kdo jsi Ty, že si myslíš, že to nedokážu?“

Dlouhodobé statistiky říkají:

  • Jen jedna z deseti obav, které nás straší, se nakonec uskuteční. Ale…
  • Jen jedna z deseti obav, které se nakonec uskuteční, se naplní v takové míře, jakou si dopředu v katastrofických vizích představujeme.

To znamená, že více než devět z deseti obav je zbytečných. Přesto je strach tak mocný. Nejvíce lidských snů nebylo zmařeno neúspěchem, ale strachem se vůbec pokusit o jejich dosažení.

Kde se tedy v nás tato iracionalita vzala? Jak souvisí s naším dětstvím?

Saň

O té sani mluvil už Karel Gott v mém vzpomínkovém článku Jak uvěřit v sebe tváří v tvář pochybnostem. Malé děti se rodí beze strachu. Bát se učí až v důsledku výchovné metody, zvané averze k bolesti. Rodiče berou malým dětem to, co mají rády, když neposlouchají. Ztráta pak děti bolí. Bolest je spojena s trestem. A trest je odůvodněn chybou, selháním, nedostatečností. Přitom nelze udělat nový krok bez rizika chyby. Děti, varované trestem, se tak učí novým krokům raději vyhýbat. Nepokoušet se o nic nového, aby snad nepřišlo selhání, trest, tedy bolest. A tak se v člověku rozvíjí averze k bolesti a strach ze selhání.

Rozdílům mezi strachem racionálním (respektem z úkolu) a emocionálním (vizí porážky) jsem věnoval celé nedělní živé vysílání. Varoval jsem před ustupováním strachu. Uchvátí-li nás pochybnost o sobě v jedné oblasti, rozšíří se záhy do dalších oblastí. Karel Gott to vystihl přesně: „Pak jsem poznal nebezpečí takového myšlení. Že se šíří jako infekce. A já jsem si přestával věřit ve všem. Kdybych to nezměnil, určitě bych dnes nezpíval.“

Je to Váš problém? Uvedu 5 základních okruhů strachů, které se s námi táhnou od dětství a postupně devastují sebevědomí, sebedůvěru, schopnost sebepřijetí. Co s nimi dělat?

„Boj se, že jsi horší než ostatní“
  • Nikomu se nelíbíš. Máš příliš tlusté / hubené tělo.
  • Jsi příliš jiný / příliš nahraditelný.
  • Jdeš špatnou cestou. Tamhleten na tom je líp než Ty! Dělej to jako on!

Porovnání. Touto debilitou je v dětech odmalička rozvíjena vnitřní tíseň. Mají si myslet, že jsou všechny od narození stejné, mají stejnou startovní čáru, a kdo je „pozadu“, je horší.

Je zvláštní, že sami učitelé nevědí, že každý jedinec je jiný. Že podstata vynikání není v dosažení průměru. Že v davu nikdo nemůže jít rychleji než dav.

Dětství je první velkou překážkou, kterou v životě poznáváme. Jsme totiž jako hřebíky. Jakmile někdo vyčuhuje, druzí ho hned zatlučou. Tato společenská hra Nebuď horší, ale nebuď ani lepší nás oslabuje na celý život. Snažíme se jít s módou a myslíme si, že tak budeme vynikat. Ve skutečnosti jsme jen součástí stáda. Poměřujeme se s druhými, ale ten souboj nikdy nemůžeme vyhrát, protože nikdo z nás není dokonalý, a vždy nám tedy něco chybí nebo přebývá. Kdo vítězí, je nenáviděn, kdo prohraje, je frustrován.

V lidech se rozvíjí komplex 90 versus 10, kdy nás partneři opouštějí proto, že „nám něco schází k dokonalosti“ a odcházejí k jiným, u nichž jsou však záhy také nespokojeni, neboť ani oni nejsou dokonalí. Lidé se učí na sobě i druhých vidět to, co jim chybí. Tím se odsuzují k věčnému neštěstí, protože něco chybějícího vždy najdou.

Jak se v této době naučit být spokojen se sebou i s okolím, o tom jsou Čtyři prány štěstí.

„Boj se, že není ten správný den“

Založil jsem specifickou seznamku pro lidi, kteří se zabývají osobním rozvojem, a přesto si ve vztazích příliš nevěří. Často jsou pošlapaní či dlouho sami. Mívají pocit, že jsou staří, magnety na špatné známosti, smolaři. Bývají pod tlakem okolí ve stylu Musíš! Už musíš někoho poznat, a tím se ještě víc stresují, mají problém být sami sebou a rádi pochybují o tom, že ten správný den a vztah někdy přijde.

Přitom jsou mnohdy ve vleku své minulosti a lží, které jim namluvili do očí předešlí partneři, nebo přesvědčení, jež si o sobě usmysleli, ale které vůbec nemusejí být pravdivá. I to je důvod, proč jsem celý jeden magazínu věnoval tématu Jak v sobě přepsat staré vzorce.

„Boj se, že nemáš dostatečnou hodnotu“
  • Nestojím za nic. Zasloužím si špatné jednání. Nezasloužím si dobré jednání. 
  • Když druzí říkají, že nemám žádnou hodnotu, nejspíš opravdu žádnou nemám.
  • Jak se zavděčit všem? Proč to nejde? Proč se pak vždycky cítím ještě hůř?

Jako děti jsme nikdy nebyli dost dobří, abychom nemohli být lepší. I když jsme dělali maximum, rodičům to nebylo dost. Měli své představy, jak bychom měli žít, rozhodovat se, jakého partnera si vybrat, kde studovat, kde pracovat. Vždycky to věděli líp než my.

Učitelé nás známkovali podle svého uvážení. Na jejich známce záleželo, jestli nás rodiče doma potrestají. Zvykli jsme si hledět ven, tedy stát o dobré vnější hodnocení. Přestalo být důležité, co si o sobě myslíme sami, protože učitel a rodič nás beztak potrestali, když chtěli.

V mnohých z nás je to dosud. Věříme, že když nás někdo opustil, je to naše chyba, důkaz naší nedostatečné hodnoty a předzvěst, že nás nebude mít rád ani nikdo jiný. Přestali jsme myslet na vlastní štěstí, chceme jen potěšit druhé a ti, kteří předně myslí na sebe, dostávají nálepku sobci. My se pak rozdáváme lidem, kteří si nás neváží, jsme nešťastní a myslíme si, že je chyba v nás, že pro ně neděláme dost, že pro ně musíme dělat ještě víc, zatímco když oni pro nás nedělají nic, je to tak v pořádku, protože my si to přece nezasloužíme…

Jak se naučit víc obracet do sebe a čistit se po zklamáních, o tom jsou knihy 250 zákonů lásky a 100 nejkratších cest k Tobě.

„Boj se, že nedokážeš všechno ovlivnit“
  • Proč nemohu změnit člověka, který se ke mně chová špatně?
  • Proč mi život nakládá tolik tíhy a negativních událostí?
  • Kolik špatného mě ještě čeká?

Když jsme byli malí, ve škole se počítaly jen neúspěchy. Chyba v úkolu znamenala jeden stupeň dolů. Správná odpověď neznamenala zlepšení prospěchu. Počítaly se jen chyby.

To nás naučilo nejen bát se chyb, ale přicházet ze Země nedostatku, jak se v psychologii říká sklonu vidět jen to, co se nedaří, co nefunguje, co selže. Už v dětském věku se z nás začaly vytrácet vděčnost, pokora, optimismus, prostě přicházení ze Země dostatku. Vidět nejen to, co nám nevyšlo, ale i to, co nám vyšlo.

Uvěřili jsme, že život je zlý a že mnoho věcí neovlivníme. Jistě, neovlivníme všechno, co se nám v životě stane, ale můžeme ovlivnit to, jak k událostem následně přistoupíme. Zda se po pádu zkusíme zvednout, nebo zůstaneme ležet. Můžeme totiž zjistit, že ten, kdo padl a pak vstal, je nakonec silnější než ten, kdo nikdy nepadl.

O tom je především Vánoční Speciál – možnost, jak dát dnešní dobou těžce zkoušeným lidem záchytný bod, zklidnění a motivaci do náročného příštího období.

„Boj se, že to krásné je už za Tebou“

Ta myšlenka může mít spoustu podob:

  • Bojím se, že lepší vztah nikdy nepřijde.
  • Bojím se, že už nikdy nikoho nebudu tolik milovat.
  • Bojím se, že mě už nikdy nikdo nebude tolik milovat.

Tento strach mají jak lidé, kteří vysněný vztah ještě nenašli, tak ti, kteří ho už drželi, ale neudrželi. Oba odstíny strachu jim berou dnešní radost. Přitom život je změna a změna je život. Kdykoli procházíme těžkými časy, znamená to, že to krásné máme před sebou. Už v podobě jejich překonání; hrdosti na sebe za to, co jsme zvládli; těšení se na okamžik, kdy se toto období změní. Jen považte: Čím déle bude trvat naše čekání, ba čím větší už bude naše beznaděj a nevíra, tím větší a silnější bude naše překvapení, tím víc doceníme takový vztah, takový úspěch, takový život. I postel je nejměkčí po namáhavé cestě…

Chcete porazit oslabující hlasy? Využijte magazín FC, dokud nejsou výtisky vyprodané.

Chcete darovat zklidnění svým nejbližším pod stromeček? Využijte Vánoční Speciál.

Přemýšlíte o dárku v podobě mé knihy? Dovolte mi, prosím, vepsat do ní obdarovanému osobní věnování. Víc o této možnosti je zde.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart