Proč si musíš uzavřít minulost, než přeskočíš do vztahu se mnou

Začali jste si s někým, kdo ještě nemá ukončený předchozí vztah?

Věříte, že bude stačit, když ho prostě odtáhnete jeho protějšku?

Pozor, tehdy problémy nemusejí skončit, ale naopak začít!

Už ve svém článku Když se staneš převozníkem jsem varoval před neuzavřenou minulostí milovaného člověka. Ve své knize Dvanáct srdcí, zaměřené na ty nejbolestnější rozchody, jsem pak ukazoval, jak se s důsledky převoznictví umět vyrovnat.

Přesto mi dnes do Řešidla, seriálu mých podcastů, v nichž na Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts, odpovídám na Vaše nejčastější dotazy, přišel tento: „Petře, miluji muže, který se kvůli mě rozešel se svou přítelkyní. Řekl mi, že zčásti jsem tím důvodem byla já, ale jinak šlo o jeho rozumové rozhodnutí, protože měli spolu dlouhodobé problémy, které se jim nedařilo vyřešit, a on je pak už ani řešit nechtěl. Věřila jsem, že tedy bude se mnou. Po čase ale jeho chování začalo chladnout. Začal být odtažitý, vyčítat mi, že za ním chodím s problémy, až dospěl k závěru, že u nás nevidí žádnou perspektivu do budoucna, nic ke mně necítí a odchází. Jak si to mám vysvětlit? Mám čekat, že se vrátí?“

Když se minulost stane přítomností

Na tomto případu ilustruji to, jak vypadá neuzavřená minulost.

Dovolte, položím Vám tři otázky:

Za prvé, necítíte nějakou souvislost mezi oběma příběhy?

Připomenu situaci: Tazatelka miluje muže, který v minulém vztahu dospěl k rozumovému rozhodnutí, že spolu ti dva měli problémy, které se jim nedařilo vyřešit, respektive on už je ani řešit nechtěl.

Následuje jejich společný vztah, kde muž také dospěl, přes krátké citové sblížení a poté citovou odtažitost, k rozumovému rozhodnutí, že se jim nedaří vyřešit problémy, že je vlastně řešit nechce, že nevidí žádnou perspektivu do budoucna, že odchází.

Tazatelka patrně slyšela přesně to, co slyšela mužova předchozí přítelkyně.

A nyní položím druhou otázku: Čím myslíte, že to je?

Kdybych se zeptal toho muže, jeho odpověď pravděpodobně bude znít: No protože obě ženské byly stejné. Jenže to je klam, žádné dvě ženy nejsou stejné. To, co oba příběhy mají společné, je ten muž. A jeho neochota řešit problému ve vztahu. To je celé.

Jeho přístup je vlastně prostý: Vstoupí do vztahu v představě, že tam nebudou žádné problémy. Jakmile se posléze ty problémy objeví, on očekává, že jak rychle se objevily, tak rychle zase zmizí. Jenže to je fatální dětinská chyba v úvaze. Problémy samy o sobě nemizí. Problémy „mizí“ tak, že se řeší. Ale on je řešit nechtěl. Ani s první, ani s druhou partnerkou. A teď Vám položím nejdůležitější otázku: Jak je možné, že muž nechtěl problémy řešit ani v prvním vztahu, ani v druhém?

Odpověď je jednoduchá: Protože ten muž se v ničem nezměnil.

Když není prostor pro přehodnocení vlastních chyb

U většiny lidí, když nevyjde partnerský vztah, to funguje tak, že ti lidé přemýšlejí, proč nevyšel. Obvykle litují toho, co udělali špatně, ujasňují si, co už nechtějí nikdy opakovat. Zkrátka, ti lidé se mění. Ponaučují. Zmoudřují. Stávají se lepšími pro příští vztah.

Ale k tomu je potřeba jedna jediná podmínka. Víte, jaká? Že na to dostanou čas.

Když na schodech upadneme a poraníme si nohu, tehdy nemůžeme chodit. Jsme vystaveni sebevýčitkám, sebezpytování, sebeinventuře pocitů, co jsme udělali špatně. Máme klid, nikdo nás neobtěžuje, nemusíme nic jiného řešit. Jsme doma se sádrou na noze. A tak si pozvolna uvědomíme, že jsme nejspíš neměli tak spěchat, skákat po pěti schodech… A proto to už nikdy neopakujeme.

Tento nezbytný čas mezi zraněním a uzdravením se psychologie nazývá pročišťování. Každý člověk ho potřebuje, když mu nevyjde vztah. Jen tak pozitivně uzavře minulost.

Zjistí, co mohl dělat lépe, čeho se vyvarovat, co už neopakovat. Ačkoli je to bolestné pročišťování, člověku to pomůže mít příště lepší vztah. Kdo skáče rovnou ze vztahu do vztahu, nemá vlastně šanci si uvědomit, co dělal špatně a co dobře. Nemůže se vyvíjet, posouvat, měnit. Tak se nemění. Proto jestliže chceme, aby náš partner opakoval stejné chyby v přesvědčení, že přece nic neudělal špatně, že nic měnit nemusí, zažijeme velmi pravděpodobně to samé, co náš předchůdce – ten, koho v předchozím vztahu opustil.

Dopřej přeskakujícímu člověku čas

Všichni po každé chybě potřebujeme pauzu. Potřebujeme, aby to, co nevyšlo, zabolelo, abychom to nechtěli už zažít znovu. Jen tak už nebudeme opakovat stejnou chybu.

Když minulost nestačíme uzavřít, pak se ten plynule navazující další vztah propojí s naší minulostí. Nebudeme rozlišovat, co bylo tehdy a co je teď. Splyne to v jedno. Tak se snáz zamění i naši partneři. Bude se nám zdát, že ten, kterého máme teď, je po chvíli vlastně stejný jako ten, kterého jsme měli předtím. Přitom to jediné, co je stejné, jsme my sami.

Pamatujte si: Pokud neuzavřeme minulost, pak se plynule stane součástí přítomnosti. A tak dejme sami sobě nebo druhým prostor na to, aby se naučili rozlišovat to, co bylo, od toho, co bude. A to i v nich samotných.

To znamená, aby si uvědomili, co udělali špatně, a tedy co mají dělat lépe. Jinak si totiž problém z jednoho vztahu budou průběžně nosit do dalších vztahů. A poté na všechny kolem halekat: Vy jste všichni úplně stejní, pořád jenom vy děláte chyby. A úplně stejné chyby. A přitom ten jediný, kdo sebou vláčí tu jednu stejnou chybu, je ten člověk sám.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart