Jak poradit rozumu, aby pomohl srdci vyrovnat se s nevěrou

Racionálně? Určitě se chechtáte. Jak by se dalo racionálně vyrovnat s nevěrou, když racionalita člověka při takové ráně vůbec nefunguje? Nevěra je přece bolest! JENOM BOLEST! Holý cit! Copak může být někde prostor na rozum?

A právě proto loni vznikl můj bestseller Cítit rozumem, myslet srdcem. Abychom do emočně vypjatých situací byli schopni vložit trochu rozumu. Tak jako do nadměrně racionálních rozhodnutí vložit trochu citu.

Když mi bylo dvacet, stál jsem na železničním mostě a chtěl skočit. Kvůli dívce, o jejíž nevěře jsem se právě dozvěděl. Dnes, s odstupem let, nemohu pochopit, jak jsem to mohl chtít udělat. Už si skoro ani nevybavím její obličej. A přesto by mě stála život.

Jenže právě to dokážou absolutní emoce. Člověk ovládnutý citem se chová jako bez rozumu. Podobně jako člověk, který se řídí pouze rozumem, vypadá jako bez citu.

A právě proto je nutné emoce ředit rozumem. Používat cit i rozum. Jako používáme pravou i levou nohu, když jdeme. Používat jen jednu, to by znamenalo skákat – a tak bychom daleko nedošli. Stejně jako kdybychom používali jenom rozum, nebo jenom cit.

Nevěra jako křivda

Mezi dotazy, které mi přes diskrétní zónu posíláte do Řešidla, se opakuje jeden: „Petře, partner mi byl nevěrný. Neumím se s tím vyrovnat. Co mám dělat?“

Každý, koho se optáte a neměl k partnerovi emoční vztah, to znamená nepojí ho k němu žádné emoce, Vám odpoví racionálně. Nejlépe: Kašli na to. To přejde. Zase bude dobře.

Jenže když Vás ovládají emoce, s rozumovým vysvětlením se nepotkáváte. Vy totiž cítíte, že se na něj NEMŮŽETE VYKAŠLAT, ŽE TO NEPŘECHÁZÍ A ŽE DOBŘE UŽ NIKDY NEBUDE.

Musíme na to tedy jinak. PoROZUMěním.

Předně pak poROZUMěním sobě a svým emocím, které jsou na místě a správné.

Emoce Ti připomínají připoutanost, směs krásné minulosti – štěstí – a strašné přítomnosti – bolesti.

Nevěra je emoční zranění, obvykle absolutní emoční zranění. Ten dodatek je důležitý.

Představme si člověka jako sud, do kterého se vejde sto litrů. My máme sto litrů rozumu a sto litrů emocí. Vše se dovnitř nevejde, jen polovina. Jak to máme udělat?

Buď rozum a emoce nějak namícháme, třeba v poměru padesát na padesát, a pak máme vyvážený rozum a cit.

Ale při nevěře, protože jde o úplné emoční zranění, se člověk úplně naplní jen emocemi. Ano, sto litry emocí. To znamená: Rozumu se do něj nevejde už ani kapka.

Jak se to projevuje?

Nevěra patří do emoční rodiny křivd. Je to tedy absolutní emoční křivda.

Nevěra říká: Já jsem pro svůj protějšek dělal maximum. Pomáhal jsem mu, podporoval jsem ho, miloval jsem ho, a on mě podvedl. On si toho, co jsem pro něj dělal, nevážil.

Toto není blud. Toto je fakt. Objektivní fakt. Nevěra říká: Nestačíš mi. Nevážím si Tě.

Jenže, a teď se posouváme k emocím, v životě není důležité to, co se nám děje, ale to, jak to vykládáme. Jestliže jsem pro partnera dělal maximum a on si toho ve výsledku nevážil, co to znamená pro mě?

Tady se ocitáme na křižovatce, kde dochází k fatálnímu střetu emocí a rozumu. A já Vám ukážu, jak dokážou emoce negativně otočit výklad této situace, respektive jak nám může rozum pomoci, zapojíme-li ho do své absolutní emoční bolesti, tuto situaci zvládnout.

Pohrdavý žebrák rozum

Představme si, že jdeme po ulici, kde sedí žebrák. Natahuje k nám dlaně a my, protože máme dobré srdce, sáhneme do peněženky a podáme mu stovku.

To není málo. Ale on odfrkne: To je málo! A naši stovku zahodí. Co uděláme?

Objektivní fakt je, že si naší stokoruny neváží. Jestliže to je pro nás racionální křivda, tak patrně klidně pokrčíme rameny a řekneme: Jak chceš! Stovku zvedneme a necháme si ji, nebo ji dáme někomu jinému, kdo si jí vážit bude. Jinak řečeno: Pro nás to není velký problém, my jsme o nic nepřišli.

Ale to jenom proto, že nás k tomu žebrákovi nepoutalo nic emočního. Mezi námi a jím nebylo emoční pouto. Nezáleželo nám na něm víc než jemu na naší stokoruně.

Jenže…

Nyní si představme, že tím žebrákem, kterého potkáme na ulici, je někdo nám emočně blízký. Třeba naše vlastní dítě, jež uteklo z domova. Natahuje k nám dlaně, prosí nás o pomoc. My mu znovu podáme stokorunu a toto naše dítě tu stovku odmítne se slovy: Ale mámo/táto, tak málo? Tak málo na celý můj zbývající život? Co uděláme?

Patrně se zastydíme. Nikoli toho žebráka, ale sami sebe začneme považovat za nedostatečné, za chybující, honem sáhneme do peněženky pro celý svazek bankovek, možná pro úplně všechny, co máme, třeba i s omluvou odběhneme do bankomatu nebo dokonce v zoufalství vyloupíme banku, zkrátka sneseme té osobě miliony, protože si její odmítání vykládáme jako svoje selhání. A to proto, že nám na tom žebrákovi záleží.

Co Ti jeho nevěra říká o Tobě?

Nevěra v nás ráda otevírá stará emoční zranění ještě z dětství

Nevěra, aniž to měl partner v úmyslu, v nás může otevřít staré třinácté komnaty. Pomocí asociační zkratky se propojit s podobnou událostí v minulosti, kdy nás ani nikdo nemusel zradit, jen odmítnout, vyvolat v nás bolest, podobnou té přítomné. (Věnuji se tomu v celé jedné části knihy Čtyři prány štěstí, jmenuje se Plevel, a změnou starých kolejnic v mysli se pak zabývám v celém magazínu FC Jak přepsat staré vzorce. Odkazuji Vás tam.)

Ujasněme si však (a tomu se říká vzít rozum do hrsti), do jaké míry vůbec partnerův čin souvisí s námi, respektive prociťovaná přítomnost s prožitou minulostí. Jak na nás vlastně partnerova nevěra působí? Máme pocit, že je obdobou školní známky (pětky), která má o nás říkat, že jsme nedostateční? Pokud ano, musíme si uvědomit následující:

Jestliže nás někdo podvede nebo odmítne, ačkoli jsme pro něj dělali nebo nadále děláme maximum, je jasné, že si toho, co jsme pro něj dosud udělali, neváží. To je jasné rozumu i citu. Ale rozum i cit přistupují k této zřejmé informaci odlišně. Viz příklad se žebrákem.

Racionálně uvažující člověk neklade žádnou souvislost mezi to, jak se k druhému zachoval, a to, jak mu druhý oplatil. Říká si: Pokud jsem pro něj dělal maximum a jemu to nestačilo, půjdu dál a najdu si někoho jiného, kdo si mého maxima vážit bude. Tečka. Jistěže ho to může mrzet (a trochu emočně bolet), ale hlavně proto, že musí hledat dál, tedy že ještě nenašel to, co hledá.

Naproti tomu emočně ovládaný člověk KLADE souvislost mezi to, co pro druhé dělá, a jak mu druzí oplácejí. To znamená: Pokud dělal pro druhou osobu maximum a ta svým činem vyjádřila, že si ho neváží, tak on začne pochybovat o svém maximu. Začne se domnívat, že jeho maximum není dostatečné, že by se měl snažit víc, že potom si ho ten druhý vážit začne. Chápete? Emoce vyvolávají pocit vlastní nedostatečnosti. Když nás někdo zradí, ačkoli jsme pro něj dělali první poslední, tak při emočním poutu, to znamená, když ho milujeme, jsme přesvědčeni, že jeho nevěra je reakcí na naši nedostatečnost. Od té chvíle se týráme představou, co pro něj máme udělat víc. Myslíme si, že když se sami napravíme, příště už nás třeba nepodvede. A když to přece udělá znovu, musíme hledat chybu v sobě dál.

A to je fatální chyba v úvaze. Respektive, o skutečné úvaze při NEzapojení rozumu vůbec nemůžeme mluvit.

Proč se my bojíme, a on ne?

Nevěra protějšku v Tobě vyvolává pocit ztráty. Myslíš si, že někoho ztrácíš, respektive že VŠECHNO ztrácíš.

Jak vysvětluji v knize Čtyři prány štěstí, nevěra jako prvek emočního odmítnutí otevírá v člověku staré rány, spojené s averzí ke ztrátě. Odmala jsme byli vychováváni tak, jako že trest spojený s emoční bolestí a odmítnutím je jednak reakcí na naši chybu („Pokud se to nenaučíš a nedostaneš jedničku, nebudeme Tě mít rádi“) a nedostatečnost, a jednak jde o zaslouženou reakci. Tedy: Udělal jsem nějakou chybu a zasloužím si takové jednání.

Přitom fakt, že si nás protějšek neváží, lze snadno poznat podle toho, že klidně riskuje to, že nás ztratí. Přece pokud je nám nevěrný, musí si uvědomovat, že ho v reakci na to můžeme opustit. A přesto nevěrný je. Přesto riskuje naši ztráty. A to už nemůže mít souvislost s tím, jací jsme, respektive má to hlavně souvislost s tím, že si neuvědomuje naši hodnotu, nebo ji nevidí. Co pro něj děláme, nebo jací jsme, to pro něj není důležité. Nepotřebuje nás. Tedy nemiluje nás. A proto jedná jednoduše tak, že nás klidně ztratí.

Ale to nevypovídá mnoho o nás, spíše mnohé o něm.

A naopak: Jestliže my ho milujeme, tak ho nechceme ztratit. My si ho vážíme. Ano, paradoxně i tehdy, když si on neváží nás.

A tak dochází ke strašlivé kombinaci, kdy se podbízíme tomu, kdo nás podvádí, snažíme se pro něj dělat ještě víc v naději, že potom si nás bude vážit víc, ale když opravdu zapojíme rozum, uvědomíme si, že se řítíme do záhuby. Pokud nás totiž někdo podvádí, a ještě vidí, jak potom pro něj děláme víc, jak se ponižujeme víc, doprošujeme víc, milujeme ho víc, nemá žádný důvod s nevěrou přestat. Podvádění mu dokonce může připadat jako nejlepší způsob, jak z nás dostat ještě víc.

Zkrátka, vložit do prožívané nevěry, toho absolutního emočního zranění, trochu rozumu, to znamená začít k tomu, kdo nás podvedl či dál podvádí, přistupovat jako k žebrákovi, který si nás neváží. Ten nuzák tím neříká, že naše maximum je obecně nedostatečné. Pro něj možná nedostatečné je, ale to ještě neznamená, že nebude dostatečné pro někoho jiného. Jako ta stovka, nad kterou si nějaký žebrák odplivne. Je to vlastně jeho věc. Proč mu v tu chvíli cpát tisícovku? Není lepší tu stovku, v přeneseném smyslu svou lásku, dávat jiným lidem, kteří ji víc ocení?

Pamatujte: Nevěra je z racionálního pohledu užitečná informace, kterou druhý říká: Hele, mně na Tobě nezáleží, klidně Tě ztratím, je mi jedno, co pro mě děláš. Zvažme si, jestli má smysl dál se soustředit na lidi, kteří si nás neváží, nebo raději na někoho jiného, kdo si nás vážit bude. Protože to, na koho se soustředíme, ovlivňuje kvalitu našeho života. Podle toho se cítíme a budeme cítit dobře nebo špatně.

  • Jmenované knižní bestsellery koupíte pouze zde. Zamýšlíte-li je jako vánoční dárek, nenechte je odejít obdarovanému bez mého osobního věnování. Více informací o této možnosti je zde.
  • Vše o koučovacím magazínu, který učí nalézat cestu z nejtěžších životních situací, najdete zde.

© Petr Casanova (informace o mně)

Top
Shopping Cart