Jak rozmluvit člověka, pro kterého není přirozené vyjadřovat emoce

Jak spolu začít mluvit lépe, když komunikace drhne

Záleží Vám na sdílení? Potřebujete se občas někomu svěřit a doma narážíte do zdi, protože místo vyslechnutí a pochopení vzbudíte jedině negace typu Co mě otravuješ? Jestli máš problémy, tak si je vyřeš!? Trápí Vás, že nevíte, co mlčícímu partnerovi je?

Kdo četl mou základní knihu budování dlouhodobého vztahu, 250 zákonů lásky, ví, jak důležitou součástí sbližování dvou je komunikace. Kde spolu dva lidé nemluví, tam si mohou jen obtížně porozumět – tam se jen těžko dozvědí, co druhého bolí, co mu vadí, po čem touží, v čem potřebuje pomoci, respektive tam se nesnadno sděluje, s čím od něj potřebujeme naopak pomoci my. Kde není komunikace, vlastně nemůže fungovat vztah. Jsou jen dva izolovaní partneři. A jak píšu v knize, když si dva lidé hrají každý na svém písečku, nemohou vybudovat společný hrad. Nepotkají se totiž na jednom pískovišti…

Kde nejsou informace, jsou domněnky. A těch jste plní i Vy, když Vám chybí data od Vašeho partnera. Proto mi dnes do Řešidla, seriálu mých podcastů, přišel tento dotaz:

„Petře, dá se rozmluvit člověk, který až do svých čtyřiceti let věku žil v prostředí, kde se o osobních potřebách a pocitech vůbec nemluvilo? Pokud ano, jak? Alča.“

Jak Tě změnit?

Když jde o komunikaci, je nutné oddělit tu situaci, kdy spolu dva partneři kvalitně nemluví, ale dříve mluvili. Prostě do jejich komunikace jako by vstoupila námraza a silnice mezi nimi se stala nesjízdnou. Tento odlišný případ a způsob řešení popisuji detailně v článku Jak spolu začít mluvit lépe, když komunikace drhne.

My se ale tentokrát zaměříme na situaci, kdy partner nemluvil v zásadě nikdy. A my jsme do vztahu s ním už s tímto rizikem vstoupili. Znamená to, že se principiálně nezměnil, ale my bychom si přáli, aby pochopil, že větší míra komunikace by zlepšila vzájemný vztah.

K tomu ale něco musíme pochopit i my sami. Co konkrétně? Především toho partnera.

Pokud totiž náš partner pochází z jiného, nebo přímo opačného prostředí než my, pak pro něj může být normální něco jiného, nebo přímo opačného než pro nás. On tedy nás může považovat přirozeně za NEnormální, pokud CHCEME mluvit o svých potřebách a pocitech, kdežto pro nás může být naopak nenormální NEchtít mluvit o svých potřebách a pocitech.

Výsledkem takového patu může být to, že buď obě strany pasivně zůstávají při svých přirozených normálnech, a pak si spolu vůbec nerozumějí a nejsou kompatibilní, nebo se jedna ze stran začne snažit přesvědčit tu druhou a přetáhnout ji na „svou stranu“, tedy přesvědčit ji o výhodnosti svého normálna, a tím se dvojice stane kompatibilnější.

V tom druhém případě tedy jde o to, že se jeden partner snaží svůj protějšek změnit k obrazu svému. A to se nikdy nepodaří zvenčí. Musí se to podařit zevnitř.

Jak?

Ten, který se má změnit, musí objevit, že svým normálnem o něco důležitého přichází. Nebo také jinak: Musí dospět ke zjištění, že kdyby měl své normálno nastavené opačně, žil by možná mnohem lepší život. Toto uvědomění je obecně začátkem změny člověka – zpochybní správnost svého normálna a v té chvíli se inspiruje naším.

Jak studniční žába poznala svět

V knize 250 zákonů lásky ukazuji, jak je důležité pochopit partnera, který vyrostl v jiném prostředí než my. Toho, kdo je zakletý ve svém navyklém normálnu, rád přirovnávám k žábě, která žije odjakživa ve své studni. Nikdy z té studny nevystoupila, tudíž celý svět je pro ni jen ta studna. A do té její studny najednou zvenčí spadne cizí žába. A ta domovská vyzvídá: „Kdo jsi? Odkud přicházíš? Z nebe?“ Cizí žába se zasměje: „Přicházím od moře.“

„Co je to moře?“

„To je spousta vody.“

„Tolik jako v téhle studni?“ zeptá se studniční žába.

Mořská se chechtá: „Moře má mnohem víc vody. V moři na protější konec nedohlédneš.“

„Lžeš,“ vykřikne ta studniční žába. „Nic takového neexistuje,“ dodá a má svým způsobem pravdu, svoji pravdu, protože nezná nic jiného než svou studnu.

Přesně v té pozici je člověk, který nezná jiné normálno.

Když ale ta cizí žába pomůže té studniční vydrápat se z té její studny a doprovodí ji do světa, pak studniční žába může užasnout, jak nádherný a rozmanitý je svět, že ten svět není jen ta studna, že ta studna byla skvělá výchozí pozice, ale život může být úplně jiný.

Nepřicházíš o něco?

A stejně to platí o změně, když začneme mluvit. Začneme-li se svěřovat, sdílet to, co nás trápí nebo co nás těší, dáváme totiž druhému člověku možnost, aby nám pomohl – ať už splnit sny, nebo naopak potlačit naše utrpení. Umožňujeme mu, aby nás právě po našem sdílení objal, políbil, prožil spolu s námi to zlé, nebo nás naopak přivedl na jiné myšlenky.

Náhle, my nemluvové, pochopíme, že i takový může být život. Že sdílení dělá vše dvakrát lepším. Že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost…

Jenže tohle ten člověk, který nebyl zvyklý sdílet, nemůže vědět. Není to ani jeho chyba nebo hloupost. Je to jen jeho přirozená nevědomost. Poté, co prohlédne a pozná, jak jiný v tu chvíli může být jeho život, o kolik naplněnější může být jeho vztah, pak si možná řekne, že stojí za to změnit své normálno, dát si práci s tím trochu sebe přeprat, své návyky, a po čase už to všechno půjde snadno. Každá změna totiž zpočátku vyžaduje námahu. Člověk musí hlavně chtít ji podstoupit. A když ji podstoupí a vydrží, zjistí, že to nejen jde snáz, ale že to má smysl. A že mu už mlčení a internalizace, to znamená neustálé dušení emocí v sobě, vadí.

Ale je tu jedna podmínka. Ten člověk musí pochopit, že svěřit se mu přinese něco lepšího než mlčení. A tohle není snadné změnit, pokud byl ten člověk v minulosti za otevření se například trestán. Pak se dál bude bát promluvit. Nicméně pokud naopak uvidí, že se může svěřit, že je jeho upřímnost vítána, dokonce že bude odměněn pozorností, pomocí, kýženou odpovědí, pak to dokáže; pochopí, že jeho starý vzorec nebyl nejvýhodnější. A že stálo za to nás poznat a dát našemu normálnu alespoň šanci.

Ostatně, tématem přepisu starých vzorců v myšlení a jednání člověka věnuji celé nové vydání magazínu FC Jak přepsat staré vzorce. (Více o konceptu magazínu zjistíte ZDE.)

A pamatujte si: Nikoho nelze změnit zvenčí. Aby se člověk změnil, musí hlavně chtít, to znamená pochopit, že mu změna přinese pozitivní efekt, že jeho život začne být takový jako ještě nikdy předtím. Tak se my všichni měníme k lepšímu.

© Petr Casanova

Top
Shopping Cart