Jak nemít infarkt ve čtyřiceti

Je doba zrychlená. Vysokonároková. Lidé se stále více blíží olivám. Olivy pod tlakem vydávají tu nejlepší šťávu. Ale člověk má své limity. A vymáčknout olivu znamená ji jednorázově spotřebovat. Jenže člověk má jít do práce i další den. A zase fungovat.

Když ve své knize Čtyři prány štěstí, která se zabývá i pracovním tlakem na kariéru a materiální status, ukazuji, jak vnitřně vyvažovat vnější vlivy dostatečnou kompenzací, a myslím tím nejen více se hýbat nebo zdravěji jíst. Myslím tím vůbec změnit přístup ke svému životu i způsobu přemýšlení tak, abychom ubírali na stresu a lépe se uvolňovali.

Protože moje pohledy a doporučení znáte nejen z knihy, ale i z návazného magazínu Jak pracovat se stresem (obojí v kombinaci koupíte ZDE), nabídnu Vám dnes pozoruhodné zkušenosti jedné specialistky. Trenérky roku a vicemistryně ČR v bodyfitness, která je odbornicí na vyvážení pohybu a zdravého životního stylu. LEA VRŠECKÁ je alergická na jedno slovo: VÝKON. Říká: „Moderní svět je postavený na výkonu, dosahování výsledků, porovnávání se s ostatními. Výsledek: Kdekdo má snahu ukázat se v nejlepším světle. A nejen sebe, i své děti. Maminky rády soutěží, čí dítě je lepší, větší, rychlejší. Děti od nich tlak na výkon přebírají. Dorůstá generace, která si nechodí zacvičit nebo zaběhat jen tak. Teď nemluvím o případech, kdy se při tom fotí na Instagram. Protože doba je výkonová, motto lidí zní: Když už, tak pořádně. Jejich cílem není užívat si dobrý pocit z pohybu, ale být lepší než druzí. A tento přístup pronikl do všech oblastí života. Proto se řada lidí pořád za něčím žene a v něčem soutěží, a i když dosáhne dané mety, nespokojí se s ní a chce víc. Stále vpřed, na úkor rozumu i citů, psychického i fyzického zdraví, i své rodiny.“

V diskrétní zóně, kde se mnou probíráte své osobní problémy, bohužel přibývají i případy, kdy nadměrné tlačení na výkon znamená ve výsledku boj o holý život. A není to jen moje zkušenost. Také Lea Vršecká řešila dva těžké případy, o kterých byste měli vědět:

Případ 1: Tak trochu jiný Forrest Gump

Z nuly na sto a ze sta na nulu…

Honza byl mladý úspěšný manažer s výstavní přítelkyní a výborně našlápnutou kariérou. Jeho práce byla náročná a plná stresu, ale on rád všem dokazoval, že ji zvládá. Dokonce rád soupeřil s ostatními. Ve všem. Rád se hezky oblékal a zajímal se i o zdraví a vzhled.

Proto, když na břiše zahlédl špíček, zapříčiněný sedavým zaměstnáním, rozhodl se začít běhat. Zpočátku jen tak, s kamarádem. To mu ale postupně přestalo stačit. Kamarád byl přece pomalý a on chtěl víc. Toužil závodit a i tady dokázat, jak je dobrý. Jeho cílem se tak stal náročný ultra trail na Mont Blancu. Stihl zaběhnout několik přípravných závodů. Žádný nevyhrál, ale vždy si vedl víc než dobře. To ještě silněji zažehlo jeho vnitřní motor.

Z nuly na sto a…

Dokázat víc! S touto věčnou představou začal trénovat vícekrát týdně a stále delší dobu. Už dříve chodil domů později, protože míval hraniční termíny stále většího počtu projektů a potřeboval v práci zůstávat přesčas. Teď začal chodit domů ještě později. Na výtky své přítelkyně, že na ni nemá moc času, reagoval lehkovážným úsměvem. „Ona žárlí. Žárlí na mě, protože mi to jde ve všech směrech. Ona nic moc nedělá, jen si jednou nebo dvakrát týdně zacvičí, jen tak, kdežto já jsem šampion,“ myslel si Honza a dupal stále víc na plyn – kamarádi a rodina už museli stranou.

… ze sta na nulu

Po jednom maratonu se zapsal hned na další. „Přece bych to zvládl zaběhnout ještě lépe. A dělám to pro sebe, pro zdraví,“ spekuloval, ačkoli tu už něco přestávalo ladit. Do práce se mu vstává stále hůř, tělo rozlámané, rostoucí únava, podrážděnost, nesoustředěnost. Honza se tyto negativní pocity snaží potlačit. Potlačuje už i vědomí toho, že běhání už pro něj není zdrojem zábavy, spíše otázkou ega. On ale přece MUSÍ všem ukázat, že dokáže být ještě lepší!

Už nevidí, kolik času a energie mu běh bere. Že stres má nejen v práci, nýbrž že stresem jsou pro něj i nekonečně dlouhé tréninky. Tělo nemá čas na odpočinek a regeneraci. Když Honza neběhá, doma dodělává resty z práce. Aby vydržel co nejdéle do noci, lije do sebe kafe a energeťáky. Při běhání se mu už občas ozve koleno. „Banalita, to musím rozběhat, překonat. Přece nejsem bábovka,“ přesvědčuje sám sebe. Další závod se nevydaří podle plánu. Výsledný čas neodpovídá jeho představě. „Asi netrénuji dost, musím přidat,“ říká si a bolest nohy se zvětšuje. „Ne, teď ne! Teď se to nehodí, když se chystám na hlavní závod sezony.“ Léky na potlačení bolesti jsou už jeho každodenním společníkem.

A pak to přijde…

V den velkého závodu se necítí dobře. Před odjezdem se pohádal s přítelkyní. Vyčetla mu, že je zahleděný do sebe, že ji ignoruje a že ho běhání jednou zničí…

Start! Je to tady! Honza dává do závodu úplně všechno. Teď to všem ukáže! Jenže…

Zničehonic přichází prudká bolest a Honzu stíná k zemi. Víc si nepamatuje.

Probouzí se v nemocnici. Dozvídá se, že při závodě došlo k totálnímu vyčerpání jeho organismu. Při pádu si navíc přivodil únavovou zlomeninu holeně.

Když se po několika dnech vrátí z nemocnice, čeká ho doma lístek: Honzo, takhle to dál nejde. Odcházím. O několik minut později volá kolega z práce: „Honzo, ten velký projekt, o který jsi usiloval, ale na který jsi neměl moc času, byl zatím svěřen někomu jinému.“

Varování: Uvědomme si, že odvrácenou stranou extrémní výkonnosti je pozdější totální nevýkonnost, letargie, lenost či nedostatek energie nebo úplné vyhoření. Sem patří i lidé, kteří spoléhají na to, že ostatní za ně všechno vyřeší. Zanedbávají svoje tělo, devastují ho, a pak očekávají od lékaře kouzelnou pilulku. Příčinou nevýkonnosti ale může být i vážná nemoc, díky níž se člověk stává ne-mocným, tedy ne-mohoucím, nebo nadměrný stres, který člověka doslova ochromí a odebere mu poslední zbytky energie… Člověk pak nemá sílu na nic. Stokrát si může říkat, že od zítřka začne pracovat na své proměně. Ale zítřek ve skutečnosti neexistuje. Existuje pouze dnes.

Případ 2: Bílý sex

Od stresu k jídlu a od jídla k pasivitě…

Milan je středního věku, otcem dvou malých dětí a ředitelem firmy, které se v důsledku koronavirových opatření moc nedaří. To otravuje i atmosféru v ní. Je napjatá a stresující.

Od stresu k jídlu a…

Milan se vrací domů zničený, frustrovaný, psychicky unavený. Je pro něj těžké zvládnout všestranný nápor v práci a pak ještě doma. Od manželky slyší, že se má věnovat dětem a pomoci s něčím v domácnosti. Vnitřního přepětí se zbavuje pomocí jídla. Snad proto, že v práci toho moc nesní (často vinou nedostatku času a stresu, který upozaďuje jeho potřeby), si vše vynahrazuje večer doma. Jídlo se stává jeho potěšením, jediné ho dokáže uklidnit.

Jako když byl malý. Když se rodiče doma jen hádali. Když rád nalézal útočiště u babičky, která mu chybějící lásku dodávala ve formě jídla. Říkávala: „Láska prochází žaludkem.“

… a od jídla k pasivitě

Dnes už Milanovi nevadí, že jeho váha ukazuje hodně přes metrák. Své tělo sice nenávidí a někdy se za něj stydí, ale svým způsobem rezignoval. Obezitu bere jako svůj úděl. A to i přesto, že ho naposledy lékař varoval, aby se sebou začal něco dělat – držel dietu a více se hýbal. Výsledky krevního rozboru jsou prý alarmující a léky na tlak je třeba navýšit. Ty současné nestačí… Zkrátka, jen zase další nervy. A tak Milan zase utíká k ledničce. Říká tomu bílý sex. Ta bílá magická skříňka, obsahující vždy nějaký zázrak, ho dokáže vzrušit.

Jediné, co Milana vzhledem k obezitě skutečně trápí, je fakt, že už nestačí dětem, když s nimi jde občas na kolo. Nebo když si přejí zahrát basket, a on se rychle zadýchá. Jak ale může něco změnit, když na to není čas, prostor ani energie? „Stres na mě působí stále a po příchodu domů jsem už tak unavený, že nemám sílu cokoli dělat. Jediné, co potřebuji, je klid, gauč a pořádně se najíst,“ žehrá.

A pak to přijde…

Po jednom z takových náročných dnů přichází pozdě večer domů. Sedne si k televizi a na odreagování si pustí sportovní přenos. K tomu si dá rychlovku – chléb se salámem a pivo.

Zápas je dost napínavý. Milan cítí, jak mu samou nervozitou buší srdce… V tom ho štípne nesnesitelná bolest v hrudi, přecházející do levé ruky. Vůbec se nemůže nadechnout… Co to, sakra, je? Vidí, jak se nad ním sklání manželka a vyděšené děti. Žena mu něco říká, ale Milan nerozumí. Probírá se až v nemocnici – zrovna v okamžiku, kdy k jeho lůžku přichází lékař: „Byl to infarkt. Tentokrát jste měl štěstí. Příště to tak být nemusí. Měl byste zvážit svůj životní styl, jestli chcete v budoucnu vidět vyrůstat své děti…“

Varování: Ačkoli se oba příběhy zdají protichůdné, mají jedno společné – hledání zdravé rovnováhy v životě. Oba muži věděli, že takhle dál žít nemohou a nechtějí a že potřebují NĚCO změnit. Jen nevěděli, JAK NA TO. A oba se vzpamatovali až díky fatálním událostem, přičemž ani jeden do té doby nedal na varovné signály těla. Oba se je snažili nějakým způsobem přehlušit. Zbývá otázka: Máte sami podobný problém? Nebo nablízku někoho, kdo se přepíná, nezná rčení všeho s mírou, a bojíte se, že si ať sportem, či třeba jídlem kompenzuje svůj zásadní problém, který se tím nejen neřeší, ale ještě komplikuje?

Cesta změny

Lea Vršecká

Kdo má mou 320stránkovou knihu Čtyři prány štěstí, ten už to ví. Že se musí připravit na dlouhou cestu. Vede údolím hledání sebe a svých skutečných kořenů. Co to znamená?

Člověk se musí znovu učit mít rád sám sebe, respektovat své tělo a pracovat s ním tak, aby to bylo k jeho prospěchu, nikoli k jeho škodě. Konkrétně k těmto případům Lea říká:

„Honza musel pochopit, že sebeláska není ustavičné dokazování druhým, jak jsem dobrý, a to i za cenu ničení zdraví. Milan si musel uvědomit, že i když je první krok těžký, nikdo ho za něj neudělá. Musí chtít sám. A i když napoprvé všechno nebude dokonalé, nesmí se to vzdát. Naopak, právě je-li rozjezd těžký, je třeba jít dál. Pomoci tělu, učit se ho vnímat a správně interpretovat vzkazy, jimiž k nám promlouvá. Doba je hektická, plná strachu a ohrožení, životní tempo až zběsilé. V těch všech starostech nemáme poctivý čas na sebe, natož na nejbližší. Přesto, či právě proto, bychom si měli najít chvíli pro sebe a sledovat:

za prvé, jak se nám v našem těle žije,

za druhé, co mu dáváme a co mu stále schází,

za třetí, jak se o něj staráme, potažmo jak se k němu chováme.

Uvědomme si, že naše tělo je schránka pro naši duši. Karma je i v tomto ohledu drsná a neúprosná. Budoucnost nám vrátí naši přítomnost. Zamysleme se, prosím: Cítíme se příliš unavení, vyčerpaní? Opravdu si myslíme, že to zase spraví další šálek kávy, sklenka vína? Opravdu si myslíme, že je lepší přehlušit únavu dalším náročným tréninkem? Copak není vhodnější si projednou odpočinout? Jak dlouho si myslíme, že tělo poběží na dluh?“

Svou knihu Čtyři prány štěstí jsem zaměřil na pročištění mysli, magazín Jak pracovat se stresem pak na sladění psychosomatiky (psyché = duše, soma = tělo). Mimochodem, Lea doporučuje následující 10bodové cvičení, určené pro chodidla – jednu z těch částí těla, jež po většinu dne ignorujeme, i když právě nohy nás nosí celý život:

  1. Zujte si boty i ponožky.
  2. Postavte se tak, aby Vám to bylo příjemné. (Pozor, abyste se příliš nehrbili. Páteř by měla být napřímená, hlava v jejím prodloužení. Nesnažte se ale této pozice dosáhnout násilnou změnou. Postoj by měl být přirozený.)
  3. Chodidla rozložte na šířku kyčlí.
  4. Začněte vnímat svůj dech.
  5. Je-li Vám to příjemné, zavřete si oči (pozor ale na rovnováhu).
  6. Jen tak chvíli volně stůjte a prociťujte svoje chodidla. To znamená, zodpovídejte si otázky typu: Jak se mi stojí? Jak mám na ploskách nohou rozloženou váhu svého těla? Je na obou chodidlech stejná? Cítím v kontaktu se zemí opravdu všechny prsty? Jaký je povrch, na kterém stojím? Je hladký? Nebo studený? Či teplý? Jakou má strukturu, kvalitu?
  7. Zatímco zvolna dýcháte, postupně navnímejte a prociťte i zbytek svého těla, a to od chodidel, již prozkoumaných, směrem vzhůru. To znamená, zodpovídejte si v každém bodě otázky typu: Jak mi je? Co nyní ve svém těle cítím? Zkuste si to zapamatovat.
  8. Představte si, že jste stromem. To znamená: Vnímejte sílu, pevnost a stabilitu, kterou tento strom poskytuje. Naplno prociťte kvalitu uzemnění. Vaše kořeny sahají hluboko do země.
  9. Nyní obraťte pozornost od nohou vzhůru. Hlava a krk se prodlužují směrem vzhůru. Zůstaňte v této pozici tak dlouho, jak jen Vám to je příjemné.
  10. Až to příjemné být přestane, povolte a přemítejte nad otázkami typu: Jaké při tom byly moje pocity? Podařilo se mi navnímat energii procházející celým tělem a stoupající vzhůru? Nebo to byla hloubka mých kořenů, co přitahovalo mou pozornost? Starám se vůbec o tyto své kořeny? Dopřeji chodidlům někdy úplnou volnost? Umím se nejlépe postavit na své nohy a při postoji i relaxovat? Cítím spojení se zemí a energii stoupající z ní?

Je to jen jedno z krásných energetických cvičení, jež lze provádět tak často, jak chceme. Ideálně působí tehdy, kdy se necítíme úplně dobře, chybí nám spojení se sebou samými. Pamatujme si: Čím víc budeme směřovat pozornost k sobě a do nitra, tím lépe dokážeme žít v naprosté harmonii se sebou, s tělem a duší, ale také s okolním světem.

Využívejme energii, kterou stoupá ze země.

Využívejme energii stromů.

Využívejme obecně energii přírody. Naší vlastní přirozenosti.

© Petr Casanova, Lea Vršecká

Top
Shopping Cart