Co o nás opravdu vědí ti, kteří nás soudí?

Jako malému se mi stala zvláštní věc.

Maminka mi řekla: „Promiň, jsem unavená, potřebuji chvíli pro sebe.“

Uši to slyšely, ale mozek vnímal: „Dej mi pokoj, obtěžuješ mě.“

Protože to byl můj výklad, když jsem já někomu říkal, aby mi dal chvíli klid. Maminku jsem soudil podle sebe.

Přitom maminka svými slovy nechtěla vyjádřit, že jsem otravný, že lituje, že je matkou, že mě má po krk. Ona jen říkala, že je unavená a potřebuje chvíli pro sebe.

Tak jsem pochopil projekci. Psychologický fenomén, kdy si své myšlenky promítáme do cizích slov. Pak se může stát, že když nám někdo nabízí pomoc, vyložíme si to tak, jako že jsme neschopní. Nebo když partnerka požádá o volno bez dětí, vykládáme to tak, že se chce zbavit svých povinností a zapomenout na děti. A strhne se hádka. Zbytečná.

Protože ten druhý nám jen nabízí pomoc. Nebo protože ten druhý jen žádá o jeden den bez dětí (viz podcast 4 důvody, proč mámy potřebují volno bez dětí).

Oko cizích lidí

Ve své poslední knize Čtyři prány štěstí (přehled všech mých knih zde) se věnuji všemu, co lidem v dnešní zvláštní době zbytečně ubírá na pocitu štěstí. Třeba slova druhých.

Míjíte holku bez vlasů. Slyšíte hlasy: Na co si hraje? Oholí si hlavu a má snad dojem, že je zajímavá? Přitom ta dívka má alopecii. Nemoc, při které lidská bytost začne postupně ztrácet veškeré ochlupení na těle včetně vlasů. Původ choroby zatím není lékařům znám.

Nebo spatříte mámu, která nosí už velké dítě v náruči. Kolemdoucí jeho obličej nevidí, je přitisknutý k mámě. I tak ale vědí, že to bude rozmazlený fracek, nikdy ne samostatný… Přitom ten syn má Downův syndrom a prvních deset měsíců na tomto světě strávil sám ve sterilní kolébce, kde se neměl ke komu přitulit, cítit biologické teplo.

Nebo vidíte nezdravě otylou slečnu. I její sousedé si odplivnou: „Vždyť ještě nedávno měla o deset kilo míň. Jak se může tak cpát?“ Přitom ta dívka ještě loni bojovala o život. Trpěla bulimií, selhaly jí orgány, jídlo v žaludku nemohla udržet. Teď, po roce léčby, její tělo konečně přijímá živiny. Ale pořád zápasí. Pořád hledá svou optimální hladinu, kterou možná někdo na začátku rozkolísal neuváženou poznámkou: „Nejsi moc vyzáblá? Jez!“

Ve své knize Čtyři prány štěstí vysvětluji, jak se chránit před zraňujícími slovy zvenčí. K tomu ale musíme pochopit, jak slabou vypovídací hodnotu pro nás mají. Co o nás vlastně druzí vědí či nevědí, když nás soudí. Nejvíce mi to umožnila pochopit tato historka:

V kupé seděli tři. Otec s postarším synem a cizí spolucestující. Ten si četl noviny, kdežto otec se synem vyhlíželi ven z okna a synek, asi dvacetiletý, co chvíli radostně vykřikl:

STROM!

MRAK!

RYBNÍK!

DUHA!

Spolucestující to nevydržel. Složil noviny a zvolal: „Pane, neměl byste se svým zaostalým synem zajít k lékaři?“

Otec se podivil: „Od lékaře právě jedeme. Syn je po vážné operaci očí. Poprvé v životě dokonale vidí.“

Kéž by si lidé, dříve než někoho odsoudí, raději položili otázku: „Nevím o Tobě příliš málo?“

Stačí úsměv, a člověku zlepšíš den. Stačí slovo, a člověku zničíš život.

Četli jste už můj článek 5 sekund, které Tě udělají lepším člověkem? A řídíte se jím?

Ve Čtyřech pránách štěstí vysvětluji, proč si slova chvály bereme k srdci mnohem méně než slova kritiky. Že zlé slovo je jako kapka jedu, která dokáže vmžiku otrávit celou krev. Píšu doslova: „Ublížit někomu slovem je jako hodit kámen daleko do moře. Tak snadnéA přitom nikdy nevíš, jak hluboko propadne. Na jak dlouho v člověku uvízne.“

  • Běžný případ, které řeším v diskrétní zóně: Ženě řekne kolegyně v práci „Nepřibrala jsi?“ Ženě to vrtá v hlavě… Přijde domů, začne se prohlížet v zrcadle a hledá místa, kde mohla přibrat. Cítí se hrozně, protože nějaké vady na sobě opravdu nachází. Nejspíš proto, že měla náročnou situaci v osobním životě, bála se někomu svěřit, raději stres řešila jídlem. Nemyslela si však, že přibrala „až tak moc“. Rychle usedá k počítači a hledá co nejrychlejší diety. Hned s nimi začne. Doufá, že co nejdříve od kolegyně v práci uslyší větu: „Nezhublas? Tobě to sluší!“ Místo toho po pár dnech slyší od kolegyně: „Jsi bledá. Nejsi nemocná? Máš výrazné vrásky. Neměla bys jít k estetickému chirurgovi?“ Co myslíte, že ta žena po návratu domů udělá?

Proč tolik dáme na slova druhých? Proč jim bezvýhradně věříme? Proč si z nich vytváříme svá vlastní přesvědčení o sobě? Na vše odpovídám v knize Čtyři prány štěstí. Navíc jsem celé nové vydání magazínu FC věnoval tématu Jak v sobě přepsat staré vzorce. Trápíte-li se pochybnostmi o sobě i na základě slov zvenčí, je to sto stran určených přímo pro Vás.

Kdo nejdříve soudí, pak už neporozumí. Kdo nejdříve porozumí, pak už nesoudí.

Lidé nemají rádi, když je někdo špiní, škatulkuje, soudí. Přitom to sami dělají. Co vysílají, to se k nim vrací. Přesněji: Na to, co sami dělají druhým, jsou pak sami citliví.

Myšlení je základem lidského štěstí či neštěstí. Karma je ukrytá v něm. To, jak myslíme, představuje naši odměnu nebo trest. V knize Čtyři prány štěstí to ukazuji na příkladu chorobného lháře. Jenom se do něj vžijte: Jak může věřit někomu, kdo mu do očí říká pravdu, když on by na jeho místě právě v té chvíli lhal?

Proto: Pokud kolem sebe chceme spatřit jakoukoli změnu, uvědomme si, že ta změna začíná u nás. Pokud si do druhých přestaneme projektovat své myšlenky a začneme je brát tak, jak k nám promlouvají nebo jak se k nám chovají, oddělíme sebe od nich, to znamená pochopíme, že jejich slova nebo jejich činy jsou opravdu jejich. Nemají souvislost s námi. Kdyby na našem místě byl kdokoli jiný, zachovají se úplně stejně.

  • Jako ta kolegyně v práci. Víte, jak to dopadlo v případě ženy, která se denně po příchodu z kanceláře prohlížela v zrcadle? Navštívili jsme spolu její kolegyni. Ukázalo se, že má zborcený osobní život. Byla nešťastná. Jako by měla černou pásku přes oči. Všechno viděla černě. Také na druhých lidech, ve svém negativním rozpoložení, hledala jen to špatné. A když to neviděla, snažila se to vymyslet. Nebyla zlá. Jen nešťastná. A tak jsem nakonec primárně pomáhal jí po těžkém rozchodu spravit její zhroucené sebevědomí. To bylo příčinou jejího ubližování druhým.

A tak, prosím, příště, až Ti někdo, kdo Tě ve skutečnosti vůbec nezná, řekne něco zlého, polož si místo něj otázku: Neví toho o mně jen příliš málo?

Potřebujete pomoci s tímto problémem?

  1. Naučte se asertivitě: v magazínu Jak pracovat se stresem
  2. Naučte se posouvat ze svého výchozího nastavení: v magazínu Jak přepsat staré vzorce
  3. Naučte se vypořádávat s lidmi a událostmi, které Vás potkávají: v knize Čtyři prány štěstí

© Petr Casanova

Více o autorovi se dozvíte zde.

Top
Shopping Cart