„Mám problém s člověkem, kterého miluji,“ řekla, sotva usedla k mému stolu v kavárně.

Pohlédl jsem ven, kde přešlapoval muž. „To je on?“

„To je můj přítel,“ usmála se trpce. „Problém mám s bývalým.“

„Nemůže Vás dostat ze svého srdce? Chce zpátky k Vám? Trápí Vás?“ žádal jsem upřesnění.

Svěsila hlavu. „Právě naopak. Já nemohu dostat ze srdce jeho. Já bych ho chtěla zpátky. Já trápím,“ pokynula bradou ke svému příteli, „jedině tohoto skvělého člověka.“

Nemusí být nejlepší, aby se vryl do srdce

V Klubu FC se na mě obrátilo o radu už 1100 lidí. Co případ, to osobité okolnosti, ale často hodně společného. Vlastně i tento případ nebyl výjimečný.

Ptáte se, v čem byl bývalý partner lepší než ten současný? Co udělal víc?

Řeknete si, že ženské srdce je zvláštní. Ale ten bývalý partner zanechal ženu s velkou bolestí. Neměla na něj žádné dobré vzpomínky. Právě proto ho chtěla zpět.

Nelogické?

Tak jako mnoho žen se i tato nedokázala vyrovnat s nemilovaností. Tolik toužila, aby jí tento bývalý partner zavolal a řekl, že nebyla tak špatná, že měla dobré stránky, že si vážil toho, co pro něj dělala…, že ji alespoň chvíli miloval.

Občas mu napsala – tak, aby si takovou odpověď vynutila. Neodpověděl vůbec, nebo jen výsměšně. O to víc si na něm budovala závislost. Závislost na špatné, neuzavřené minulosti.

Sice si našla nového muže, skvělého. Sice začala mít jiný život, krásnější. Ale pořád do přítomnosti pronikaly rány z minulosti. A nejvíc se obnovily poté, co…

Jsem šťastnější než s Tebou

Potkala ho. Novou partnerku nosil na zlatém podnose. Dával jí vše, co ona neměla. Jejich vztah se najednou i pro ni stal osobním. Jako by to byla sůl, sypající se do její oživlé rány.

Myslela na něj pořád víc. Když byla sama, i když byla se svým novým partnerem. V obou chvílích byla nešťastná. Na nového partnera začala být neurvalá, podrážděná, tím víc, čím laskavější byl. Lezl jí svou láskou na nervy. A věděla, že je to špatně. Že odhání dobrého člověka a doufá v návrat zlého. Byla to cesta sebezničení. I proto tolik chřadla.

Nespoléhej na čas, nepomůže Ti zapomenout

„Dej tomu čas,“ říkali jí všichni. „Zapomeneš.“ Hloupější radu nemohla dostat.

Čas nás neučí zapomenout na to, co nás v minulosti bolelo. Čas nás s tím naopak učí žít. Zapisuje nám to hluboko do paměti, a dělá to v dobré víře – abychom už to, co nás v minulosti bolelo, nikdy v přítomnosti nezopakovali.

Společně jsme pohlédli ven. Její nový partner obcházel smutně výkladní skříně a neměl ponětí, jakou má pro ni hodnotu – „lékaře-kardiochirurga“, který musí zaživa provést transplantaci srdce. Aniž o tom kdy bude vědět.

Ona zatím byla plná strachů:

  • Bála se, že nezapomene na toho, kdo od ní odešel.
  • Bála se, že se i nový partner tváří někým, kým ve skutečnosti není a kdo ji později opět zraní.
  • Bála se, že znovu dává někomu cenný čas – zříká se další porce svého života, kterou už nikdy nezíská zpátky.
  • Bála se, že by mohla znovu litovat…

V její hlavě se praly obvyklé úvahy:

„Jestliže Ti žádný vztah doposud nevyšel, proč doufáš, že Ti vyjde tentokrát? V to jsi přece doufala vždycky!“

„Opět riskuješ, že Tě to bude bolet, a opět nemáš žádnou záruku, že se vztah podaří!“

Byla na nejlepší cestě zničit vztah, který ji uzdravoval, a žadonit o obnovu pseudovztahu, který ji zabíjel.

A já jsem si moc přál být v té chvíli jejím srdcem a té hlavě zašeptat: „Děkuji za všechny bolestivé zkušenosti. Právě proto, že jsem moudřejší, dejme tomu, Rozume, šanci.“

Sladko i hořko v jednom srdci

Kdo četl mou knihu 100 nejkratších cest k Tobě, zná ten rozpor – na jednu stranu přívaly přítomného štěstí, na druhou stranu kontaminované bolavými vzpomínkami. Všechno v tom samém srdci.

Lidé si to obvykle mylně vysvětlí tak, že když nemohou zapomenout na člověka, který jim dal tolik důvodů (třeba i špatných), aby si ho pamatovali, mají se k němu vrátit – je pro ně „stvořený“. Ve skutečnosti si ho pamatujeme hlavně proto, že to byl důležitý člověk našeho života. Něco nám předal. Něco nás naučil. A s touto zkušeností musíme jít dál.

Lidský rozum bohužel často vyhodnocuje nesprávně. Když nedostáváme to, co chceme, myslíme si, že si to nezasloužíme. Ve skutečnosti to ale může být naopak – zasloužíme si totiž mnohem víc. A právě proto to, co chceme, nedostáváme. Máme jít dál.

A o to se při osobních setkáních se členy Klubu FC snažím. Aby si uvědomili, že nepotřebujeme na špatné události nebo špatné lidi zapomenout. Ostatně, snažit se zapomenout na někoho, koho jsme milovali, je jako snažit se pamatovat si někoho, koho jsme nikdy nepotkali.

Život nás učí nezapomínat na nikoho, kdo je důležitou součástí našeho příběhu. A díky komu se posouváme vpřed – třeba od špatného člověka k lepšímu.

Jak uzdravit vadnoucí květinu?

Venku stál muž, který dobře věděl, že žena je jako květina. Křehká; proto se jí nesmí necitlivě dotknout, jinak přestane „kvést“ a „vonět“. Musí ji dostatečně zalévat správnými živinami, pečovat o ni v nečase a přijímat, že některé ženy zkrátka dál milují muže, kteří je opustili, místo aby děkovaly za to, že takoví jsou pryč.

„Transplantovat“ srdce není snadné. Ale já nepíšu a nemluvím s lidmi o ničem snadném. Věnuji se jen tomu, co stojí za to. A uzdravit každou květinu za to stojí.

Co alespoň obecně, v několika myšlenkách, doporučuji vyzkoušet krok za krokem, a to oběma partnerům v tomto nešťastném vztahu?

1. krok PRO NI: Jestliže už nemůžeš zpátky, hledej nejlepší cestu vpřed.

Vyrovnat se s minulostí, to je základní úkol jakéhokoli člověka, než vstoupí do nového vztahu. Kdo do něj vstupuje nevyrovnaný s minulostí, škodí sobě a škodí druhému. Proč?

Vztah je jako dům, který společně budujeme. Jestliže nejsme vyrovnáni s předchozím vztahem, jako bychom žili v rozvalinách starého domu a neuměli být jinde. Osaháváme staré cihly, spekulujeme, litujeme, nechceme se jich vzdát. Přitom ze „starých cihel“ „nový dům“ nepostavíme. Žádný problém není možné vyřešit za použití těch samých myšlenek, které ho vytvořily. Proto se vztahové problémy mnoha lidí opakují.

A přitom máme pomoc před očima. Čas nestojí ani se nevrací, přirozeně plyne směrem vpřed. A v tom je k nám milostivý. Proud života je tak silný, že se málokdo udrží dlouhodobě v minulosti – tok nových událostí ho strhne zpět do přítomnosti.

Vyrovnat se s minulostí není složité, to jen my si to komplikujeme. K opuštění minulosti stačí málo: Uvědomit si, že minulost nejde vrátit, změnit ani opravit. Minulost se dá jen přijmout.

Minulost je jako zeď, kterou nemůžeme projít. Koneckonců to vůbec nevadí. K tomu, abychom v životě byli šťastní, úplně stačí otočit se a hledat nejlepší cestu vpřed.

1. krok PRO NĚJ: Smiř se s tím, že někdo zůstává v partnerově srdci, i když v životě ne.

Vezměme si, prosím, jakoukoli knihu. Lidé, o kterých čteme v první kapitole, nezůstávají vždycky až do konce příběhu. Stejné je to v životě. Někteří lidé z našeho příběhu odcházejí. Jejich odchod však neznamená konec našeho příběhu, jenom konec jejich pasáže v našem příběhu.

Lidé z první kapitoly nevypadnou z knihy. Stejně nevypadnou ani z našich vzpomínek, ze srdce. Mají tam své místo. A přesný význam. Ostatně, to si vysvětlíme.

2. krok PRO NI: Nebojuj se starým, buduj nové.

Jsme-li na jakoukoli postavu v knize zvyklí, těžko se sžíváme s tím, když děj opustí. Myslíme si dokonce, že žádná postava už nemůže být lepší.

Mnoho lidí navíc mate to, že nemilují stejně. Všichni se s léty zamilováváme jinak. Není to tím, že by láska vyprchávala. Ona se transformuje. Mění se našimi zraněními, zkušenostmi, nabytou moudrostí. Jinak dokonce milujeme v průběhu let i jednoho partnera. Je to proto, že i nový dům chátrá a musíme o něj neustále pečovat.

Tajemství každé úspěšné změny, i ve vztazích, je zaměřit všechnu svou energii nikoli na boj s tím, co bylo a nemělo smysl, ale na budování toho, co bude a má smysl. Nové je vždycky riskantní. Zamilovat se vždycky bude riziko. V jakékoli fázi vztahu si můžeme klást otázku: Co když to nebude fungovat? Ale já, s dovolením, položím jinou: Co když to fungovat BUDE?

Pamatujme, že potřebujeme nové cihly. Poučme se však z toho, co nám nevyšlo při stavbě předchozího domu. Využívejme i negativní zkušenosti. Vždyť ty nás učí, že potřebujeme méně mluvení a více naslouchání. Méně plánování, více dělání. Méně pochybování, více důvěřování. Méně stresování, více úsměvu. Méně slabosti, více sebevědomí. Méně ignorování, více porozumění. Méně nevděčnosti, více vděčnosti. Méně apatie, více lásky.

Nevadí staré vzpomínky, pokud je využíváme konstruktivně – pokud nedopustíme, aby nový partner pykal za staré cihly.

2. krok PRO NĚJ: Naslouchej, jen tak můžeš pochopit. A co nepochopíš, alespoň přijmi.

Minulost je zvláštní čas, který už neexistuje, ale přesto do přítomnosti neustále zasahuje. I když budeme s minulostí vyrovnaní, připomene se nám – ve snu, při nahodilém setkání, nešťastným okamžikem, kdy nový partner i nechtěně oživí bolavou vzpomínku.

Nemlčme, neuzavírejme se, mluvme. Hlavně si nevytvářejme žádné domněnky a katastrofické vize. Ptejme se a naslouchejme. Jen tak se něco dozvíme. Jen tak můžeme pochopit. A co nemůžeme pochopit, to alespoň přijměme.

Aby jeden člověk porozuměl druhému, je velmi těžké, někdy i nemožné. Každý máme různou minulost, zkušenost, z toho plynoucí specifické pohledy na život, a hlavně práh bolesti. Co nás nebolí, jiné bolet může. Aby se vzájemně potkaly naše potřeby, musíme oboustranně pracovat na sblížení, pochopení, toleranci.

Základem vztahu je důvěra. Díky ní náš partner nebude muset skrývat své bolesti, stydět se za ně, bát se odsouzení. Snažit se pochopit nebo přijmout pocity druhého není výhoda, ale podmínka vztahu. Partnera bychom měli milovat a chtít takového, jaký je. Pokud mu začneme vyčítat něco, co jej v současně definuje (zájmy, přátele, práci, minulost), není to úplná láska. Je to: Miluji Tě, ale… A to je protimluv.

V úplné lásce se lidé nepotřebují přetvařovat, protože vědí, že se beztak každý po čase vrací do své původní rutiny. A přetvařovat se tak znamená jen ztratit čas.

3. krok PRO NI: Nastav si hranice.

Abychom v životě nalezli správnou osobu, musíme být především sami správnou osobou. Srovnat si, co jsme mohli v předchozím vztahu dělat lépe, jaké naše zlozvyky se partnerovi mohly jevit jako překážka.

Především však být správnou osobou znamená mít sami sebe rádi. Kdo totiž necítí dostatek lásky k sobě, nemůže dát dostatek lásky druhému. Nikdo zkrátka není schopen dát to, co sám nemá.

Kdo se má rád, je přitažlivý. Kdo se má rád, naznačuje, že má svou hodnotu. Naše hodnota je hlavním vkladem do vztahu. Proto také největším rizikem vztahu není ztráta milované osoby, ale ztráta sebe sama.

Naše předchozí vztahy dlouho zůstávají v srdci proto, abychom nezapomněli, co už nikdy nechceme opakovat, protože to bolí. Tam je naše úroveň, naše hranice, naše hodnota. A tam je záruka, že náš příští vztah nebude horší. Pokud totiž máme rádi sami sebe, nenecháme si ubližovat.

Partner nás má doplňovat – obohacovat nás o to, v čem je odlišný. Má nás pobízet k tomu, na co si sami netroufáme. Učit nás vychutnávat si to, co si sami vychutnat neumíme. A stejný smysl pro něj máme my. Říká se tomu sdílení: Chceme být šťastní a současně chceme, aby šťastný byl partner. Protože jeho štěstí znamená naše štěstí. Proto nás zajímá, co chce (ptáme se na to), a v tom ho podporujeme. On činí totéž.

Základem našeho i partnerova štěstí je tedy neustupovat ze svých hodnot. Trvat na tom, co je pro nás důležité, a těšit se, že nás právě v tom partner podpoří. Kdykoli ustoupíme ze svých hranic, prožijeme život v neštěstí a nenaplněnosti, a ještě to obrátíme proti partnerovi.

3. krok PRO NĚJ: Nový vztah umí změnit pohled na předchozí vztahy, ale nesvede to, aby byly zapomenuty.

Druhý člověk nás většinou nedokáže změnit. Vztah to ale dokáže. Jak je to možné?

Součástí vztahu jsme totiž i my. Pokud měníme vztah, měníme do značné míry i sebe.

Jestliže chceme mít šťastný vztah, musíme myslet i na své štěstí. Například: Více se usmíváme. Pak se ale mění i náš pohled na minulost. Pokud je nám lépe v přítomnosti, jsme obvykle velkorysejší k minulosti. Jsme-li spokojení v současném vztahu, přestane nám dělat problém potkat se s bývalým partnerem – dokonce mu odpustíme!

Není to proto, že by se změnil on, bývalý partner, je to proto, že jsme se změnili my. Změnil nás vztah. Změnilo nás něčí srdce, které nás náhle miluje i v tom nejhorším, změnily nás jeho paže, které nás náhle drží v tom nejslabším.

V té chvíli pochopíme, proč máme být za špatné předchozí vztahy vděční. Nevedou nás k něčemu horšímu, ale k něčemu lepšímu. A pak zjistíme, že kdykoli se přestaneme ohlížet po tom, co chceme, najdeme to, co ve skutečnosti potřebujeme.

Skutečná láska není o tom, jestli nám někdo říká, že nás má rád, ale jestli dokazuje, že je to pravda. Tehdy nám dojde, že najít správného partnera je jako najít správné boty. Ano, zpočátku okukujeme jen ty nové, krásné a moderní, ve kterých se můžeme prsit na luxusních večírcích. Časem se ale nakonec vždycky přitočíme k těm botám, ve kterých se cítíme pohodlně za všech okolností, které můžeme obouvat denně a kamkoli. Takový je i správný partner.

Nevadí, že každý jsme jiný. Dva lidé možná neumějí hrát na tentýž nástroj, když ale chtějí hrát stejný part a dovedou se vzájemně vnímat a ctít, vytvoří úspěšný orchestr.

Nepodceňujme ničí schopnosti. A hlavně si uvědomme, že si zasloužíme partnera, který našemu srdci umožní zapomenout na chvíle, kdy bylo zlomené; že si zasloužíme zjistit, že v životě nezáleží na tom, kdo nás zranil nebo srazil na zem, ale na tom, kdo nás znovu naučil se usmívat; že si zasloužíme poznat někoho, kdo nám objasní, proč to nefungovalo s kýmkoli předchozím.

Tak se dá transplantovat srdce i bez skalpelu.

  • Máte potíže vyrovnat se s minulostí?
  • Brzdí Vás to v přítomnosti?
  • Bojíte se proto budoucnosti?

Nové vydání magazínu FC zaměřuji celým svým obsahem na jednotné téma Jak postavit most přes minulost. A to v mnoha oblastech uzavírání minulosti (soukromí, práce, vztahy různých forem). Rezervovat jeden výtisk pro sebe si můžete zde.

Chcete probrat konkrétní svůj problém? Napište mi přes Klub FC.

© Petr Casanova