Vztah je jako zahrada. Neudržovat ji je vždy snazší. Ale věřte, že čas věnování pěstování té zahrady nikdy není ztracený.

Fyzická vzdálenost dvou lidí se měří na metry. Skutečná blízkost ve vztahu se ale počítá citovou vzdáleností dvou srdcí. Je rozdíl být vedle sebe, a opravdu být spolu. Je rozdíl sdílet stejný prostor, a opravdu sdílet přítomnost. Jsou totiž dvojice, které fyzicky dělí jen centimetry, ale citově si jsou vzdálené a cizí. A na druhé straně jsou páry, kde jeden druhého v mysli nebo srdci neopouští, ačkoli momentálně jsou třeba na opačných pólech zeměkoule.

Jednou z nejhorších chyb, na kterou upozorňuji ve svých knihách a kterou mnohdy už vůbec nelze napravit, je nevěnování času těm, pro které jsme byli důležití. Ano, BYLI. Protože když s někým netrávíme čas, učíme ho trávit čas bez nás. Potažmo: Učíme ho trávit čas s někým jiným. Poznávat, že trávit čas s někým jiným pro něj může být příjemnější než netrávit ho s námi.

Na životě je kruté i krásné to, že nemůžeme mít všechno. Můžeme mít jen něco. Tím, čemu dlouhodobě věnujeme svůj čas, jasně vyjadřujeme, co nebo kdo je naší prioritou. Čas je totiž nejdražší komodita – dáme-li něčemu nebo někomu kus svého života, už nikdy ho nezískáme zpátky. Rozhodneme-li se tedy netrávit svůj čas s někým, kdo v nás vidí svou prioritu, jsme jako zahradník, který zanedbá svou zahrádku. Ačkoli on je pro ni prioritou, ona prostě „odejde“, respektive zajde.

I mně se to stalo a dnes jsem za tu zkušenost vděčný. Přišel jsem o člověka, který mi byl nejbližší a vždy byl ochoten stát při mně. Ale já při něm ne. Měl jsem toho tolik DŮLEŽITĚJŠÍHO! „Promiň, mám moc práce.“ „Promiň, dnes na Tebe nemám náladu.“ „Promiň, dnes vůbec nemám čas.“ Jinak řečeno: „Promiň, ani dnes pro mě nejsi prioritou.“

Je správné, že jsem o toho člověka přišel. Protože jsem se alespoň naučil, že on nebyl tím, kdo ztratil. On jen ve svém životě přestal mít kohosi, pro koho nebyl důležitý. Je užitečné, když nám život takové lidi odebere. Sami totiž přestaneme marnit čas – trápit se pro toho, kdo se pro nás netrápí.

Bylo to paradoxní, ale tím jediným, kdo z nás dvou opravdu ztratil, jsem byl já. To já jsem totiž přišel o člověka, který mi byl ochoten svůj čas věnovat prakticky kdokoli. Najít druhého takového člověka se už jen tak nemusí podařit.

Proto neztrácí ten, kdo přijde o milovaného člověka, který mu nikdy nebyl nablízku; ztrácí ten, kdo přijde o milujícího člověka, který mu byl nablízku pokaždé.

Chci, abychom lépe vnímali, komu a čemu věnujeme svůj čas, energii, život. Chci, abychom více pracovali na své spokojenosti, potažmo společné spokojenosti v rámci rodiny. Chci, abychom byli bohatí nejen dosahovanými pracovními výsledky a výší majetku, ale hlavně kvalitou vztahů a každodenního života.

Proto, až nám příště skočí na jazyk věta „Nemám na Tebe čas“, ještě ji, prosím, spolkněme a raději zvažme následujících šest důvodů, proč je možná dobré o druhého nepřicházet.

Proč tedy možná stojí za to říct naopak: „Samozřejmě. S čím Ti mohu pomoci?“

  1. Dlužíme to těm, kteří při nás stojí celou cestu

Mnoho úspěšných lidí zapomíná na ty, kteří jim k úspěchu pomohli. Čím výše na žebříku jsou, tím spíše přehlížejí nebo nedoceňují ty, kteří stojí dole a ten žebřík jim drží, aby nespadli.

A přitom to, že jsme to někam dotáhli, je dáno i tím, že jsme ve správné chvíli potkali lidi, kteří nám věnovali svůj čas, když jsme ho potřebovali. A to nejen v práci, i v soukromí. Nabídli nám ucho, do kterého jsme se mohli vypovídat, jak nám něco nejde. Nabídli nám rameno, na kterém jsme se mohli vyplakat, když jsme něco pokazili. Nebo nám nabídli své srdce, které beze slov porozumělo, co nás trápí, a sdílelo bolest s námi. Sdílená bolest je vždy poloviční, tak jako sdílená radost dvojnásobná. 

Hloupí úspěšní lidé se rádi stylizují do pozice, že úspěchu dosáhli sami. Ne, nikdo ničeho nedosáhl sám. Za všemi úspěšnými lidmi stojí jiní lidé. To, jak jsme právě cestou nahoru schopni udržovat vztahy s důležitými lidmi, nejlépe říká, kdo opravdu jsme a co lidem kolem sebe můžeme nabídnout.

  1. Potřebujeme změnu

Změna je život. A to hlavně tehdy, když jsme přetížení prací.

Mnoho workoholiků má za to, že čím déle budou pracovat, tím více práce udělají. Ale tak to ve skutečnosti nefunguje. S postupujícím časem pozornost i kvalita práce klesají. A tehdy potřebujeme přesný opak – odpočinek. Přestat pracovat, abychom mohli být produktivnější i efektivnější.

Přeladění na jiné starosti, úhly pohledy, lidi, dětské problémy, rodinný provoz, to všechno uvolní pracovní křeč v naší hlavě. K práci se pak obvykle vrátíme svěžejší, nabitější, motivovanější.

  1. Je to dobré pro karmu

Jak se chováme k druhým, tak se druzí mají sklon chovat k nám. Sklízíme, co jsme zaseli. Ostatně, i v běžném lidském myšlení je přirozené, že pokud někomu věnujeme svůj čas ve chvíli, kdy to on potřebuje, v budoucnu se pokusí nám stejnou laskavost vrátit na oplátku. Jestliže nejsme ochotni dělat si čas na druhé, nedivme se jim, že se sami začnou věnovat těm, kteří této karmě rozumějí.

4.  Uvidíme tytéž věci jinak

Vybřednout ze stereotypu jednoho a téhož pracovního myšlení je nejen osvěžující a zdravé, ale také prospěšné. Pročistíme-li si závity, po návratu jako bychom viděli stejnou věc nikoli zevnitř, ale z odstupu. Je to stejné jako v obrazárně. Když jsme až příliš ponořeni do detailů obrazu, takže ztratíme přehled o souvislostech, stojí za to poodstoupit a uvidět malbu komplexně. Dát si pauzu od práce do jisté míry znamená získat odstup od sebe sama, od svého příliš křečovitého (dlouhého) přemýšlení o jedné a stále stejné věci.

  1. Pomoci někomu je vyznamenání

Dokud jsme to my, kdo je konkrétní osobou žádán o pomoc, obejmutí, vyslechnutí, radu, předání vědomosti nebo zkušenosti, jakýkoli osobní kontakt, je to pro nás svým způsobem pocta. Znamená to totiž, že máme něčí důvěru, že jsme pro někoho možná jediní a možná „nejlepší“, tedy že „nikdo není tak dobrý jako my“. Být někomu tak blízkým člověkem je vyznamenání. A být tak blízký vlastnímu dítěti je privilegium.

  1. Člověk roste se vztahy

Všimněte si, jak selektivně se zapisují vzpomínky. Nikdy si po delší době nepamatujeme, co nám kdo přesně řekl, ale naprosto si pamatujeme, jak jsme se při tom cítili. Ne slova, ale emoce se oživí, když si vybavíme kohokoli z naší minulosti.

Když je člověku špatně, uleví se mu, uvědomí-li si, že při něm někdo stojí. Nebo uvědomí-li si, že je někomu ještě hůř, že má větší problémy než on a že mu třeba může pomoci. Porozumět druhému je největší umění ve vztazích. Kdo totiž dokáže soucítit s druhými, tomu narůstá srdce – srdce, do kterého se posléze vejde o to víc lásky. Co dáváme, to se nám vrací. Jsme šťastnější, naplněnější, protože někomu užiteční. Člověk se člověkem stává vlastně díky dalším lidem.

Hodíme-li všechny přes palubu, na té lodi zůstaneme sami. Naopak dokážeme-li si každý den najít čas na důležité lidi svého života, sami poznáme tu úžasnou moc sdílení. Bez ohledu na to, zda sdílíme to dobré, nebo to špatné.

  • Více o mých knihách najdete zde.

© Petr Casanova