Každý Štědrý den, jakmile odbije 16. hodina, mi začne cinkat telefon. Píšou mi lidé, kteří se v tento nejcitlivější den cítí sami. Právě 16. hodinou se začne smrákat a stíny se dlouží nejen na ulicích, ale i v lidských duších. Právě 16. hodinou se v mnoha rodinách začne prostírat štědrovečerní tabule a osamělí lidé si tím víc uvědomují, že někomu nescházejí. Zpravidla někomu, kdo schází jim.

Nemohu vypnout telefon a ignorovat ty lidi, protože jejich pocit znám. Ve 20 letech jsem na Štědrý den stál na železničním mostě. Potřeboval jsem, aby se mnou někdo mluvil, měl jsem se komu svěřit, dostat naději, změnit pocit – věřit, že někomu na mně přece záleží.

Je to už čtvrtstoletí a dnes žasnu, pro jakou nicotnost jsem to byl schopen udělat. Jenže ta nicotnost tehdy obsadila celé mé srdce. Proto jsem sepsal Vánoční Speciál, proto jsem se rozhodl pro Večer s osamělými lidmi, proto z něj udělám živé vysílání v rámci Klubu FC – protože vím, jak strašné je trápit se pro někoho, kdo se netrápí pro nás, a uvěřit, že lepší to už nebude.

Všem, kdo se chtějí připojit, pokud už nebudou přímo na místě, u mě, chci předem poslat pár myšlenek k nastudování. A také chci, abychom nespílali životu.

Víte, život je jiný učitel, jiná škola, než na jakou jsme si zvykli v dětství. Zatímco v běžné škole nám nejprve vysvětlili látku, a až pak nás z ní zkoušeli, život nás ve své škole nejprve zkouší, a až pak nám všechno vysvětlí. Nutí nás žít směrem vpřed, ale to, co jsme prožili, pochopíme až zpětně. A nejdrsnější na škole života je, že pokud nechápeme to, co se nás snaží naučit, opakuje s námi tu látku pořád – vrací nám do našeho životního příběhu podobné lidi a podobné děje, dokud se neponaučíme. 

A můj úkol je, aby tohle skončilo. Abychom tu lekci pochopili a netrápili se znovu. Protože my nejsme ti, kteří si trápení zaslouží.

Nejčastější otázka, kterou dostávám

Zní: Co mě tahle zkušenost má naučit?

Jinými slovy: Jak mám věřit, že bude líp? Co mám změnit? Jak to celé pochopit?

Protože si v úterý 17. prosince o všem budeme povídat (osobně, pokud máte vstupenku, nebo virtuálně, pokud jste členem Klubu FC a připojíte se), přijměte, prosím, alespoň pět vstupních uvědomění, které se nás snaží život naučit, když milujeme ty, kteří nás ignorují, když nemůžeme žít bez těch, pro které přitom nemáme žádnou hodnotu, když se snažíme stále dělat první krok, ale odpovědí je výsměch, mlčení, odmítání. A my trápíme sebe.

Prosím, v takových chvílích zkuste zvážit toto:

1. Potřebujeme se naučit chápat, že most se jen z jedné strany nepostaví

Mosty se staví tak, že se na obou stranách vybudují základy. Musejí být dostatečně silné na to, aby unesly společnou stavbu. Poté se na oba pilíře přistavují mostní díly, až se obě strany nad propastí sejdou a propojí.

Ve vztazích to funguje tak, že dva lidé hledají to, co je může spojovat. To jsou mostní díly, směřující k sobě. Jestliže druhý partner nekomunikuje, nemáme šanci zjistit, jestli svým počínáním směřujeme k partnerovi, nebo od něj. Zejména tehdy, když je jeho ne-komunikace jasným krokem od nás.

Dlouhodobé vztahy drží dlouho ne proto, že by k tomu byly PŘEDEM stvořeny, ale proto, že je k tomu POSTUPNĚ stvoří oba partneři. A to ne čekáním a ne-komunikací, ale naopak vzájemnou akcí, maximem úsilí vkládaného do komunikace a kompromisů.

S tím souvisí otázka: Proč to vůbec lidé dělají?

Proč lidé nekomunikují? To je prosté – nemají o komunikaci zájem. Jinými slovy: Nemají v dané chvíli zájem o most, o vztah. Proč se ale tedy druhá strana dál o komunikaci snaží?

Mnoho lidí spojuje s komunikací druhého svou vlastní hodnotu. Připomínají hráče u pingpongového stolu. Pinkají na druhou stranu jeden míček za druhým, ale žádný se jim nevrací. Na druhé straně stolu totiž ve skutečnosti nikdo nestojí. Oni stojí u stolu sami.

To není příjemný pocit. „V čem dělám chybu?“ trápí je. „Proč se mnou nikdo nehraje?“ Paradoxní je, že oni sami žádnou chybu nedělají. Hrají řádně. A přesto o sobě pochybují.

Možná i Vás napadne:

  • Tak proč nepozvou k pingpongovému stolu někoho jiného?
  • Proč neupřednostní někoho, kdo MÁ zájem o hru?
  • Jak pro ně může mít hodnotu zrovna ten, kdo s nimi ve skutečnosti hrát nechce?

Ta odpověď je zřejmá. Oni ho milují. A jiného nechtějí. To je oříšek, že? A z toho plyne druhé uvědomění.

2. Potřebujeme se naučit přijímat, že může existovat někdo, bez koho nemůžeme žít, zatímco on bez nás může žít snadno

Nejsme stvořeni pro to, abychom se zavděčili všem. Dokonce ani lidem, kteří nám připadají jako osudoví. Ti totiž nevcházejí do našeho života proto, aby v něm fyzicky zůstali, ale aby nám předali to, co se potřebujeme naučit.

Věřím v to, že alespoň jednou bychom všichni měli milovat člověka, který nám lásku neopětuje, protože jen tak (ba dokonce o to víc) si později budeme vážit člověka, který nám lásku opětovat bude. A jestliže cítíme, jak moc dokážeme milovat toho, kdo nám lásku neopětuje, jen si představme, o kolik víc asi budeme milovat toho, kdo nám lásku opětovat bude.

V tom spočívá synergie zkušeností, jak o nich píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem.

Děje se to nejen v lásce. Ten, bez jehož ocenění nemůžeme žít, může docela snadno žít bez nás. I když pro něj děláme (třeba v práci) maximum, neocení to, jsme pro něj nic.

S tím souvisí otázka: Jak může být někdo takový?

Protože každý se k nám chová primárně podle toho, jaký je. Stejně tak my se ke každému chováme primárně podle toho, jací jsme. To, že v nás někdo nevidí hodnotu, ještě neznamená, že žádnou hodnotu nemáme; pouze to může znamenat, že on tohoto rozpoznání není schopen. Někdo jiný ale tu schopnost mít bude.

A nám by mělo jít v první řadě o nalezení člověka, který nás dokáže přijmout, podpořit, ocenit. Ten je pro nás důležitý. Prioritu by u nás neměl mít ten, pro kterého jsme vzduch. Protože pak to, že si připadáme nicotní, nemusí být primárně jeho problém, ale náš – daný tím, koho ve svém životě vnímáme jako prioritu.

A právě proto se musíme naučit něco klíčového:

3. Potřebujeme se naučit být sami

Cítit se sami nás často ničí. Ne proto, že by samota byla zlá, ale proto, že ji tak vnímáme.

Odmalička jsme byli vychováváni tak, abychom oddělení od rodiny („Zlobíš? Půjdeš za dveře, kde budeš sám.“) nebo obecně vyčlenění z kruhu ohně vnímali jako své ohrožení, oslabení, ztrátu. A tak jsme se naučili být raději s někým, kdo nás trápí, než sami.

Přitom být sám, vzdálen od lidí, je očistný stav, který mnozí vyhledávají a osvobozuje je. Problém je, když vnímáme, že jsme si samotu nevybrali. Pak se mění v osamělost – už ne jen objektivní stav, že jsme sami, ale hlavně subjektivní pocit.

Nalézat v samotě znovu to krásné posiluje a zoceluje. Naučit se to, o tom je Vánoční Speciál. Věnoval jsem ho tomuto tématu i proto, že všichni jsme v určité chvíli vždycky sami. Ať uprostřed kolegů v kanceláři, kdy potřebujeme sami dokončit svůj díl projektu, ať uprostřed stadionu, kde tisíce cizích očí sledují, jak sami zvládneme důležitý sportovní moment, ať uprostřed světa, kde je osm miliard lidí, a mnozí se přesto cítí tak sami…

S tím souvisí otázka: Opravdu jsme sami?

Vždycky jsme a nikdy nejsme. Ano, i tak lze odpovědět. Vše záleží na pocitu. Pocitem všechno začíná a mou prací je zařídit, aby si lidé dokázali vytvořit DOBRÝ pocit. Ať se nacházejí kdekoli. Protože z pocitu vzniká myšlenka. A špatné pocity nedokážou vytvořit dobré myšlenky, dobré činy ani dobrý život. Ptáte se: Jak tedy změnit úhel pohledu?

4. Potřebujeme se naučit přestat pouze dávat

Naučíme-li se využívat samotu k náběru energie pro sebe, vyvstane otázka, zda vůbec ještě chceme touto energií plýtvat směrem k někomu, kdo nám žádnou energii nevrací.

  • Proč jsme se vlastně tolik soustředili na druhého, a tudíž nám zbývalo méně pozornosti pro sebe?
  • Proč jsme se vlastně tolik snažili udělat šťastným druhého, a tudíž nám zbývalo méně energie na budování svého vlastního štěstí?
  • Proč jsme vlastně byli tolik závislí na druhém, když energii a lásku, kterou potřebujeme k životu, si dokážeme dát v dostatečné míře sami? Stačí přece jen přestat svou energii a lásku vyhazovat oknem.
  • Proč jsme vlastně své štěstí tolik vázali na člověka, který nám vracel jen neštěstí?
  • Jak nás vůbec napadlo stavět most k pilíři, který o most vůbec nestojí?

Na těchto otázkách je kouzelné, že nepotřebují odpovědi. Jsou odpovědí samy pro sebe.

S tím souvisí otázka: Proč se všechno změní, když přestaneme pouze dávat?

Představme si hrnec, ve kterém ucpeme díru. Voda z vodovodu, která doposud hrncem jen nazdařbůh protékala, náhle začne v hrnci stoupat. Člověk je jako ten hrnec: Přestanou-li mu energie a láska unikat, začne se energií a láskou plnit.

Člověk, který začne mít stále více lásky a energie pro sebe, je šťastnější, vyrovnanější, odhodlanější, zajímavější. Je ho všude plno.

Najednou je nepřehlédnutelný i pro bývalého partnera, který s ním odmítal komunikovat. Co tento bývalý partner vidí? Někoho silného, svobodného, nezávislého, přitažlivého.

Bývá to pro něj šokující pohled. Co dříve platilo, to najednou vůbec neplatí. Co dříve samozřejmě dostával, s čím mohl počítat, to mu najednou chybí. Tam, kde býval hadr, jeho nohy šoupou naprázdno – žádný hadr tam už totiž není.

Drtivá většina bývalých partnerů v takové chvíli hledá cestu, jak obnovit vztah. Začnou stát o komunikaci. Snažit se v nějaké formě si tak atraktivního partnera udržet. Protože silní lidé nepadají z nebe. Silní lidé jsou pro vztah jackpotem.

Kdykoli přestaneme pouze dávat, umožníme druhému ucítit a pochopit, o co přichází. Budeme-li mu naopak poslušně stále dávat, nemá žádnou šanci uvědomit si naši skutečnou hodnotu. Nemá ji totiž s čím porovnat – nedopřejeme mu stav, kdy mu tato naše hodnota bude scházet.

Chceme-li docenit cukr, potřebujeme napřed ochutnat sůl. Chceme-li si užít štěstí, musíme projít neštěstím.

5. Potřebujeme se naučit zrcadlit

Týká se to hlavně těch lidí, kteří ve vztahu byli hadrem, o nějž si kdekdo otře nohy. Oni tím hadrem byli ne proto, že by je hadrařina bavila, ale proto, že nenašli odvahu přestat ten hadr dělat. Kdo tu odvahu v sobě najde, pak tím hadrem přestane být. Nejen pro sebe, časem i pro partnera.

Jediným způsobem, jak v očích druhých získat větší hodnotu, je tu hodnotu ukázat. Skutečnou hodnotu hadru si uvědomíme ne tehdy, kdy je neustále k dispozici, ale když z kumbálku zmizí – když náhle k dispozici není. Tehdy pochopíme, o co jsme přišli a jak nám to komplikuje život.

Zrcadlení dává člověku možnost užít si to, oč si koleduje. Život uplatňuje princip zrcadlení naprosto perfektně: Oč si říkáme, to dostáváme. Co sejeme, to sklízíme.

Lidé, kteří sabotovali komunikaci, musejí pochopit, jaká je ne-komunikace. Lidé, kteří opakovali chyby, protože si byli jisti, že vždycky dostanou novou šanci, musejí pochopit, jaké to je už žádnou novou šanci nedostat. Lidé, kteří jsou zvyklí všechno vyřešit ledabylým „promiň“, musejí pochopit, že „promiň“ se říká někomu, do koho vrazíte na ulici, ne někomu, komu zlomíte srdce.

S tím souvisí otázka: Proč to potřebujeme vydržet?

Každý člověk chybuje. Chybovat je lidské. To všichni víme.

Každý člověk však také musí vědět, že za chyby se platí. A že čím vyšší je cena, tím větší je hodnota ponaučení.

Jestliže jsme my byli těmi, kdo stavěli most jen z jedné strany, nyní musí budovat most druhá strana. A čím déle jsme jednostranně stavěli my, tím déle musí jednostranně stavět ten druhý. Jen tak se dokážeme oba potkat. Jen tak si oba uvědomí, co mají, už když to mají, a ne až když to ztratí.

Mnohokrát uslyšíme z druhé strany: „Miluji Tě“. Ale tyto emoce se nemusejí vyslovovat, to, jestli nás někdo miluje, totiž dostatečně vyjadřuje už to, jak s námi zachází.

Netrápí se pro nás? Cílem úterního Večera, spojeného s živým vysíláním pro Klub FC, je, abychom se naučili zbytečně netrápit pro něj. Život je dost dlouhý na to, abychom v něm dosáhli svého štěstí, ale současně dost krátký na to, abychom ho marnili. Položme si tedy jednoduchou otázku: Proč dávat jedné osobě stále druhou šanci, když mnoho lepších lidí čeká na tu první?

  • Vstupenku na Večer získáte zde.
  • Připojení k živému vysílání získáte prostřednictvím linku, který zašleme do mailu členům Klubu FC. Pokud ještě nejste členem a chcete být, členství si vyřídíte zde.
  • Zajímá Vás Vánoční Speciál nebo knižní bestsellery o posouvání se ve vztazích? Chcete je darovat někomu pod stromeček? Objednáte-li do půlnoci 16. prosince, máte garanci doručení do Vánoc a můžete je mít i s osobním věnováním autora, pokud jméno obdarovaného uvedete do poznámky v objednávce.

© Petr Casanova