Vánoční svátky a vůbec konec roku jsou pro mě specifickým obdobím. Navštěvuji lidi, na které se zapomíná. Jsou hodně staří, hodně nemocní, stále žijí, ale s pocitem nepotřebnosti. Je to zvláštní, ale právě oni jsou zdrojem vzácné moudrosti a zkušenosti.

Povím Vám o jednom takovém „zapomenutém“ člověku.

„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijde čas, kdy budeš chtít a už nebudeš moci.“

Žije v LDN, léčebně dlouhodobě nemocných. A má co říct všem, kdo odkládají své sny v domnění, že je pořád spousta času si je splnit.

Není to kmet, ale relativně mladý muž. Není mu zdaleka ještě ani padesát. Většinu dne hledí do bílého stropu. Jen občas vstane a vyhlédne z okna. Vidí pár stromů a štít sousedního pohřebního ústavu.

Většinu současného života tráví na prostoru patnáct krát šest kroků. Z tohoto pokoje může ještě na chodbu, ale ven z budovy už ne. Už nikdy ne.

Přitom, jak vypráví, venku má rozdělanou práci, spoustu kamarádů, vydělaných peněz na bankovním účtu a také hodně snů, které si bohužel ještě nezačal plnit. Povídá, jak na ně nikdy neměl čas – nejdříve chtěl dokončit byt, rozeběhnout jeden projekt a pak ho napadl hned další, a teprve pak…

„Když chceš Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna.“

Jenže, jak varuji ve Speciálu, život neběží tak, jak bychom si přáli. Nemáme neomezené množství času. Máme pouze okamžik, který je teď.

Tím teď nemyslím čas, kdy dýcháme a zjevně žijeme. Myslím tím čas, kdy můžeme konat. Protože ztratit možnost konat můžeme ještě tehdy, kdy dýcháme a zjevně žijeme.

Život nemusí nezbytně vystřídat smrt. Může přijít to, do čeho spadl tento muž. Do takzvaného mezisvěta.

Poslední roky pracoval pořád. Říkal, že tak činil proto, aby všechno co nejdříve stihl a co nejdříve si mohl začít plnit své odkládané sny. Jenže život takto nefunguje. Jednoho dne se mu udělalo bůhvíproč špatně. Přestal vidět, zatočila se mu hlava a – od té doby je tady. Našli mu onemocnění, které nastává, když se tělo přestane mít rádo. Jako by si řeklo, že mnohé na člověku je zbytečné, protože to nevyužívá. A tak se začne od konečků prstů zbavovat končetin. Ponechá mu jen mozek. Na přemýšlení.

Začalo to nohou, kterou tomuto muži lékaři postupně berou. Pacient to zpočátku zvládal. Věřil, že na operaci jde proto, aby se problém vyřešil a on se mohl vrátit domů. Jenže ty operace přibývaly. Dnes už jeho lékař říká: „Tohle je situace, jako když omylem vjedete do jednosměrky. Vycouvat už nemůžete. On už prostě nevycouvá.“

Pro toho pořád mladého člověka jako lusknutím prstu přestal existovat byt, přátelé, práce, sny. Vše to zůstalo odloženo někde venku. Říká, jak by se teď těšil na výlety, na hrady, na horské stezky…, že si už uvědomil, že se nic nemá odkládat. Jako by chtěl Bohu říct: „Už budu hodný, dědečku, už se začnu radovat z každého dne, už jsem to pochopil…“ A přitom je v jednosměrce, ve které se už necouvá. Život se změnil v to, co do této chvíle měl, a druhou šanci už nedostane. „Pokud naši budoucnost neuskutečňujeme hned,“ říká jeho lékař, „může se stát, že veškerá naše budoucnost zůstane jen iluzí. Pro tohoto pacienta, pokud si to jeho tělo nerozmyslí, je budoucnost už pouze v této nemocniční budově.“

„Jaký je to pocit, když víš, že umíráš?“

Byl jsem ještě kluk, když jsem tuto otázku položil svému dědovi v nemocnici. Opáčil mi hořkým úsměvem: „A jaký je to, Péťo, pocit, když předstíráš, že neumíráš?“

Ta věta mi rezonuje v hlavě dodnes. Všichni umíráme, den za dnem.

Když jsem vyšel z LDN, připadal jsem si privilegovaně – jako by nebeská policie pro mě zastavila pomyslný provoz a nechala mě vycouvat z jednosměrky. Stál jsem svobodně v parku, mohl vyjít přes vrátnici na ulici, mohl nasednout do auta a jet kamkoli, třeba na výlet, třeba na hrad, třeba na horskou stezku. Mladý muž, sledující mě za oknem, už ne.

Při pohledu na něj jsem pochopil, že každý nemá to štěstí jako já, aby si své sny mohl i dnes začít plnit. Na rozdíl od toho muže mohu dnes jít svobodně s kamarádem na jedno, projít se po městě nebo do přírody. Hned teď. Ne „někdy“, nebo dokonce „nikdy“.

„Proklínám svou minulost. Proklínám sebe. Proklínám své rozhodnutí, že jsem veškerý volný čas obětoval práci. Kdybych věděl, co se mi stane, choval bych se od prvního dne jinak,“ říkal mi nemocný muž.

Když jsem se ho ptal, co by udělal jinak, kdyby dostal od života druhou šanci, odpověděl mi. A i pro vás, kteří jeho problémy zatím nemáte, to může být důležité memento.

1. „Každý den bych žil tak, jako by měl být můj poslední.“

Tuto větu je třeba správně pochopit. Někdo se jí posmívá a říká: Jasně, nasekám dluhy a odejdu. Ale to je omyl.

Ten, kdo ví, že přichází jeho poslední den, naopak žádné dluhy nevytváří, protože ví, že by tím nic nevyřešil, zůstaly by po něm. Zůstaly by za celým jeho jménem, jeho životem, jeho dětmi. Chovat se tak, jako by tento den byl poslední, znamená přesný opak: Vyrovnat své dluhy.

Můj kamarád například uzavřel životní pojistku, která v případě jeho smrti pokryje jeho dluhy. Tím, jak své dluhy splácí, se životní pojistka snižuje. Až své dluhy splatí, životní pojistka se zruší. Ví tedy, že i kdyby se stalo cokoli, jeho rodinu a děti to nezahubí. Spí klidně.

Především však tato věta znamená, že není na co čekat. Život je teď a jiný nedostaneme. Jestliže nepůjdeme za tím, co jsme chtěli zažít (třeba dnes zajít na novou divadelní hru), tu příležitost už nikdy nemusíme mít. Život nás neodebírá ze světa podle toho, kolik toho ještě máme na práci. Život vůbec nezajímá, že si myslíte, že tady ještě máte být a že v jakémkoli jiném případě je to nespravedlivé. Život nezajímá, kolik máte let, dětí, povinností, nevyrovnaných závazků. Životu je jedno, že jste ještě nebyli na vysněné dovolené. Prostě se můžete probudit mezi čtyřmi bílými stěnami a lékař Vám řekne: „Odtud už nemůžete jen tak odejít.“

Každý nový okamžik je zázrak, který musíme využít. Nikdy nebudeme vzpomínat na to, kolik jsme měli práce od rána do noci, ale na zážitky skutečně prožité s rodinou, přáteli, sami se sebou.

2. „Měl bych úplně JINÉ starosti“

„Udělal jsem práci? Co ještě mohu udělat lépe? Co ještě dokončit? Co ještě začít?“ To byly jeho otázky. Dnes se za to proklíná. Dny míjely jeden po druhém a jemu nezůstalo nic, co by dnes mohl využít. Vydělanými penězi se nemůže na lůžku ani přikrýt. Oděný je do „andělíčka“ jako všichni ostatní a jí jednoduchou stravu se stařečky.

„Jaký sen si dnes mohu splnit? Čím si stihnu udělat radost? Co vůbec chystám s penězi udělat? Jsem zdravý a co pro to dělám? Mám přátele a co pro ně dělám? Už žiju, nebo teprve odkládám život?“ To jsou otázky, které si prý v příštím životě určitě začne dávat.

Ve svém novém světě o rozměrech patnáct krát šest kroků je totiž už dlouhé měsíce a nechodí za ním žádní klienti, žádní kolegové, v návštěvních hodinách řídnou i přátelé.

„Pro koho jsem to vlastně dělal? Kde je ten, komu jsem odevzdal svou jedinou životní šanci?“ napadá ho.

Dnes už ví, že nebudeme-li si klást správné otázky, nebudeme dostávat správné odpovědi. Nebudeme-li dělat kroky vpřed, zkrátka zůstaneme na místě.

3. „Ničemu bych neobětoval své zdraví“

Když se dalajlamy ptali, co ho na lidech nejvíce překvapuje, řekl: „To, že obětují zdraví, aby vydělali peníze, a pak si myslí, že když obětují peníze, znovu získají zdraví. To, že se znepokojují minulostí a budoucností, a přitom si neužívají přítomnosti. To, že žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a přitom umírají bez toho, aby předtím žili.“

„Na životě,“ řekl mi ten mladý muž, „není nejhorší smrt; s tou přece všichni počítáme. Na životě je nejhorší zjištění, že jsme vlastně vůbec nestihli žít. Že jsme nepochopili, co je to přítomnost, a že tu šanci už nikdy mít nebudeme.“

Nemoc, kterou má, prý způsobuje stres. Když psychické přepětí trvá dlouhodobě, tělo ho začne vnímat jako mozkový pokyn: Chci se zničit. A protože celá příroda je postavena na zákonu přitažlivosti – co chceš, to do života přitáhneš –, nebeský džin vyhoví: Tvé přání je mi rozkazem.

„Měl jsem vlastně pořád strach. Strach o to, že nestihnu nějaký deadline, že mi uteče konkurence, že mi vydělané peníze nevystačí, že neuspěju… Celý můj život byl útěk od strachu, zaneprázdněný vlastními představami o tom, co špatného by se mohlo stát. Až jsem si to špatné z představ vytvořil,“ řekl mi mladý muž.

Pokud dnes můžete obejmout někoho blízkého, ať je to partner, rodič, dítě nebo přítel, ať můžete venku pohladit sníh, nadechnout se čerstvého vzduchu svobodně na horách nebo jít kdykoli kamkoli, být tam, kde to máte rádi, uvědomte si, že to je zázrak, ale takový, který nepotrvá navždy. Snažte se, ať máte jednou na co vzpomínat. Ať máte v hlavě radostné zážitky, ne chmurnou lítost, že jste žádné zážitky nestihli – že jste je odložili na čas, který už nikdy nepřijde…

© Petr Casanova