Muž se po smrti ohlíží za svým životem.

Anděl strážný mu říká: „Vidíš ty dvoje stopy, které jdou všude vedle sebe? Jedny jsou Tvé, jedny mé. Po celou dobu jsem Tě doprovázel a chránil.“ 

Vtom se muž rozzlobí: „A kde jsi byl tady, když mi bylo nejhůř? Tady vidím jen jedny stopy.“ 

Anděl se usměje: „Tam, kde jsou jen jedny stopy, jsem Tě nesl na zádech, když už jsi neměl sílu jít dál.“

Nemám rád škatulky. Partner. Tak říkám všem, kterým mohu věřit, na které se mohu spolehnout, se kterými je mi dobře. Parťákem je pro mě syn, obchodní společník, rodič i kamarád. Neškatulkuji proto, že obecně vžité názvy nic nezaručují. Manžel někdy může být mnohem vzdálenější než přítel. Blízkou duši nedělá škatulka, ale chování.

S blízkými dušemi je ale ten problém, že očima je nepoznáme. Oči nám otevře až čas, až zkušenost s danou bytostí. Přitom čas je nejdůležitější a nejdražší veličina. Čas vyjadřuje kus života, jenž už nikdy nezískáme zpět, věnujeme-li ho nesprávné bytosti. Čas nesmíme marnit. Jak tento rozpor překonat? Jak včas odhalit, kdo představuje naši budoucnost, a kdo nám naopak začne být na obtíž?

Ve svých knihách, jež jsou zaměřené na rozvíjení správných vztahů, píšu, co pomáhá pro zorientování se v lidech mně samotnému. Chápu život jako večírek, kterého se účastní mnoho lidí. Někteří odejdou záhy, jiní zůstanou celou noc. Jedni se smějí se mnou, druzí se smějí mně, třetí se nesmějí ani sami sobě. Pointa je, že opravdové partnery nepoznám během večírku, ale až po něm. Ti, kteří zůstanou, aby mi pomohli uklidit, jsou ti správní. A velmi často to dokonce nejsou ti, kteří udělali nepořádek.

Přeji Vám, abyste v příštím roce měli po svém boku opravdové partnery. Nebývá, ba ani nemusí jich být moc. Stačí skutečně pár, o kterých víte, že zůstanou, i kdyby celý svět od Vás odešel. Tyto blízké duše mají různé tváře, ale když zavřete oči, poznáte shodné rysy:

1. Čelí problémům s námi

Jak píšu ve Speciálu, výročním vydání magazínu FC, určeném pro povzbudivé čtení po celý rok 2020, partner nemusí být ten, kdo vyřeší naše problémy. Své problémy si totiž dokážeme vyřešit sami. A co ještě neumíme, to se můžeme doučit. Ba dokonce si své problémy MUSÍME vyřešit sami. Ve svém vlastním zájmu. Pochopíme, jak jsme silní, že se o sebe můžeme opřít a spolehnout se na sebe. Ke vzepření odvahy a sebevědomí nám jen někdy chybí podpora. A od toho je partner. V našich problémech stojí vždy při nás.

A nejenže stojí. Je schopen vidět a říct nám upřímně, že máme problém. Má dar vidět bolest v našich očích, zatímco předstíráme úsměv. Nejsme dokonalí. Občas podléháme těžkým emocím. Být na všechno sami je někdy stísňující. O to víc oceníme, když:

2. Umí naslouchat

Největší boje probíhají v lidské hlavě. Ale my druhému do hlavy nevidíme. Potřebujeme, aby ventiloval myšlenky, které ho trápí – aby mluvil, i když to možná jemu nebo nám nebude příjemné.

Naslouchat znamená ukázat, že nám na druhém záleží. Naslouchat neznamená mluvit, a už vůbec ne radit. Méně rad je při naslouchání vždy ta nejlepší rada. Lidé v zásadě nepotřebují v životě mnoho rad. Co neumějí, doučí se. Co se nechtějí doučit, to je život násilím sám naučí. Co ovšem potřebují, je to, aby je někdo vyslechl, poskytl jim zpětnou vazbu, vyjádřil jim podporu. A to už život sám nedokáže.

Nepotřebujeme slyšet správnou odpověď. Správnou odpověď míváme již v sobě. Sami víme, co je pro nás dobré. Jen to někdy nemáme odvahu nebo sílu objevit. A i když to objevíme, začínáme se zdráhat, stydět, pochybovat. To je normální.

Partner svým nasloucháním umožňuje, abychom si utřídili myšlenky, uklidili si v hlavě a nakonec sami zjistili, že už máme jasno. Naslouchat, ano, tak málo mnohdy stačí. Přesto mnozí lidé nejsou ani takového mála schopni…

3. Bere nás takové, jací jsme

Proč vlastně nefunguje to, když nám někdo radí?

Protože není možné vcítit se dokonale do každého člověka.

Je nesmysl, aby šel kdokoli životem naším způsobem. Každý má vlastní krok i tempo, jiné hodnoty. I když mu poradíme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle svých nejlepších zkušeností, poradíme mu špatně. Protože on nežije náš život, neví, proč by právě to, co my považujeme za nejlepší, měl chápat i on. Může se cítit dobře v úplně jiných situacích, potřebovat něco odlišného než my. Má jiné geny, měl jinou výchovu, zážitky, komplexy.

Můžeme druhého inspirovat, ale nemá smysl ho znásilňovat, chtít, aby se změnil tak, jak je nám vlastní, ale jemu vlastní není. Nedokáže přemýšlet, cítit a jednat jako my. Budeme-li ho k tomu nutit, bude nesvůj, respektive nebude svůj.

Zdá se snadné přijmout druhého takového, jakým je. Jenže znamená to přijmout ho tak kompletně, v celém rozsahu, se všemi jeho přednostmi i slabinami. Neznamená to, že je nemůže změnit, naopak každou silnou stránku může rozvíjet a každou slabou stránku umenšovat. A to bychom především měli podporovat. A proto by nám nemělo vadit, jaký je – hlavně když je schopen být sám sebou a vtěsnat se do našich tolerantních mantinelů.

Jak ukazuji v koučovacím magazínu FC, určeném pro lidi rozhodnuté měnit své životy, pak chceme-li člověka „změnit“, často stačí změnit jen pohled, kterým ho vnímáme. A kdykoli si přejeme změnit to, jak svého partnera vnímáme, mnohdy stačí zeptat se sám sebe, co v sobě musím změnit, abych ho viděl jinak. Pak si uvědomím, že upravit musím jen svůj pohled – svou velkorysost, benevolenci a empatii.

Jestliže nás partner nedokáže přijmout celého, zraní nás to. Přitom chyba zdaleka nemusí být na naší straně. My nemůžeme být jiní, než jsme. Jedinou „chybou“ může být, jaké partnery si vybíráme. Každý nemůže být náš partner. Hlavně ne ten, kdo nás poškozuje.

4. Věří v nás

Pozor, nepíšu: Měl by věřit NÁM. Věřit nám (důvěra) je samozřejmost. Bez důvěry není vztah. Ovšem tady jde o to věřit V NÁS.

Přemýšleli jste někdy, proč vlastně vyhledáváme partnery – i když o samotě jsme naprosto šťastni? Protože bez partnera nám něco schází. Správný partner není ten, s kým se dá žít, ale ten, bez koho se nedá žít. Je to tím, že nás doplňuje. Má to, co nám chybí. Jsme jako jin a jang – dvě podivně rozlomené půlky, které splynou v jeden celek. Jako by to byl zázrak. A on to zázrak je.

Partner je totiž schopen zázraku – už jen tím, když svými slovy nebo činy sdělí, že věří našemu úspěchu. Často nemusí udělat víc. Nemusí nás vést za ruku do cíle. Stačí věřit v naše schopnosti. Víra je nejdůležitější předpoklad úspěchu. Jestliže v sebe nevěříme, nemůžeme uspět, protože ani nepodnikneme kroky potřebné k úspěchu. A ne každý má od narození sebedůvěru. Naopak tu sebedůvěru v dětství ztrácel. A správný partner nám umožňuje věřit i tomu, v co jsme už věřit přestávali

Partner dokáže to, čeho sami nejsme schopni. Jedním slovem nebo gestem změnit náš den. Povzbudit nás. Projevit uznání za pokrůčky, které v životě děláme, ale jsou tak malé, že je nevidíme. Jako dítě, které nevnímá, že roste. Ale rodič, který mu věnuje pozornost, ty změny vidí.

To jedno slovo nebo gesto nezmění svět.

Ale může PRO NÁS znamenat celý svět.

Protože změní to, jak svět momentálně vnímáme.

5. Umí dělat kompromisy

Ve správných vztazích jsou dveře a okna neustále dokořán. Vzduch těmito vztahy cirkuluje, nic nezahnívá a uzamčen není žádný pocit, žádné slovo. Co jednoho trápí, to druhému sdělí. Proto mohou být okna otevřená, partner nikdy nemá proč utéct. Má vše, co potřebuje: svobodu i podporu. Tedy kombinaci, která o samotě chybí.

V byznysu i osobním životě platí, že kdykoli s partnerem nesouhlasíte, musíte o tom mluvit. Jinak semínko rozdílnosti v hlavě začne klíčit a bobtnat. Při jakémkoli nesouladu je nutné komunikovat. A to jak špatné, tak dobré věci.

Lidé jsou různí. Každý z obou partnerů je odlišný. Sladit se dokážou jen kompromisem. Kompromis se ovšem nedělá tak, že oba o krok ustoupí, ale tak, že oba udělají krok vpřed – vstřícně k sobě. Skuteční partneři se potkávají vždycky uprostřed cesty. Vždycky u společného plotu svých pozemků. Vědí totiž, že v žádném vztahu, obchodním ani soukromém, neexistuje vítěz a poražený. Jen dva vítězové, nebo dva poražení.

Utíkat od problémů neznamená problémy vyřešit.

Protože v takovém případě problém utíká neustále s námi.

Protože ten problém jsme my. Neochota komunikovat, vyslechnout, pochopit – a když už ne pochopit, tak alespoň přijmout.

6. Je realista

Správný partner je realista proto, že dobře ví, že nikdo na světě nedokáže být šťastný ani úspěšný pořád. Život je změna, nakonec i změna je život. Příroda je samé vlny, stejně jako náš život a naše nálady. To je zkrátka realita. A i proto má správný partner realistická očekávání.

Nesprávný partner do nás promítá vlastnosti a schopnosti, které nemáme a on by si jen přál, abychom je měli. Loď, která je na suchu, se dál sune na břeh v bláhovém domnění, že jí snad narostou kola nebo křídla.

Jak zdůrazňuji ve své základní knize 250 zákonů lásky, správný partner je realista proto, že ví, kde jsou hranice člověka. Například v tom, že je schopen žít maximálně jednoduchý život. Ten se žije tak, že děláme to, co říkáme, a říkáme to, co si myslíme – všechno ostatní je příliš složité. Žít v realitě tedy znamená dodržovat své sliby. Bez tohoto realistického přístupu nelze budovat žádný skutečný (reálný) vztah. Vztah bez dodržovaných slibů a důvěry je pouze virtuální, fakticky existující jen v mysli jednoho.

Správný partner je realista i proto, že ví, že dokud žijeme, máme možnost rozhodovat o svém čase. Neexistuje tedy to, že bychom „neměli čas“. Dokud žijeme, máme čas. A to, jak s ním zacházíme, je pouze otázka našich priorit – vždycky svůj čas věnujeme pouze tomu, co je pro nás nejdůležitější. Jinak bychom tomu čas nevěnovali.

Jestliže tedy spolu dva lidé mají budovat vztah (ať firmu, nebo rodinu), jestliže mají řešit problémy, naslouchat a dělat kompromisy, tak na to všechno musejí mít čas. Nemá smysl někoho nutit, aby si na nás udělal čas. Protože skutečný partner si ho vytvoří automaticky. Jinak nás za svou prioritu jen vydává.

7. Neodchází

Někteří „partneři“ jsou v naší blízkosti, jen dokud jim nabízíme něco, co oni potřebují. Jakmile ten důvod ztratí, odcházejí. Ano, oni potřebují důvod, aby byli našimi „partnery“. Ale skuteční partneři nepotřebují žádný racionální „důvod“, aby nám po večírku pomohli uklidit. Jejich jediným důvodem je to, že my jsme jejich partneři. Že jim na nás záleží. Že při nás vždycky stojí. Proto klidně sestoupí i do bláta, pokud v něm ležíme. Ne proto, že by jim v blátě bylo dobře. Ale proto, že nestrpí, abychom v blátě byli sami.

Proto poznat skutečného partnera není těžké – obzvláště, když se nalézáme v blátě. Pokud v něm ležíme sami a zoufáme si, nebo jsme dokonce schopni se někoho doprošovat, zda by se opravdu nechtěl k nám vrátit a ve chvílích neštěstí nám pomoci, pak je tím volaným nejspíš někdo, kdo žádný partner není. Správný partner se totiž nikdy nepotřebuje do našeho života vracet. A víte proč? Protože správný partner z našeho života nikdy neodejde.

A chcete-li někdy slyšet seznam jeho důvodů, je dobře, když odpoví: Ten veškerý důvod jsi Ty.

© Petr Casanova