Ne nadarmo ručky hodinek utíkají směrem vpřed. Ne vzad. Je to proto, abychom si užívali každý okamžik, i když je bolestný. Pomáhá nám totiž vytvářet mnohem lepší budoucnost, protože už nechceme dopustit, aby se ta bolest někdy opakovala.

Šel jsem hadcovou stepí nad Mohelnem a protíral si úžasem oči. Z hadce, vzácné horniny akumulující teplo, stoupaly nevídané rostliny a jakoby horký dech přírody. Dlouho jsem nepotkal živáčka, až ženu, jejíž tvář mě dvojnásob překvapila.

Znal jsem ji od včerejška – jako jednu z nevěst, které se u Božích muk v rezervaci vdávaly.

Ale nebyla šťastná. Naopak posmutnělá…

Provdala se, to ano, ale spíše aby zapomněla. Neuvědomila si, že je obtížné zapomenout na někoho, kdo nám dal tolik příčin k tomu, abychom si ho pamatovali. Nemohla Toho muže dostat z hlavy, mohla jen předstírat, že se tak stalo. Výraznou rtěnkou si protáhnout ústa, aby vypadala usměvavá. Popírat své srdce, sebe sama. Zkratovat svůj vlastní organismus, který jakoby jí sděloval: Skutečná láska chodí pouze jednou. Podruhé jde už jen o kompromis, kdy se snažíš zapomenout na tu první.

Trápil…

Pokračování článku je k dispozici pouze členům Klubu FC

Předplatit od
0,55 Kč za den

Máte již zakoupeno členství v Klubu FC?
Přihlaste se